Bad boy (ff Harry Potter)

Escape

"Co může chtít?" zeptala jsem se potichu Draca, když jsme šli temnou chodbou. Přímo jsem mu drtila ruku.

"Neboj se. Ať je to cokoliv my to zvládneme." zašeptal mi do ucha. Přikývla jsem. Vešli jsem do pokoje, kde Voldemort seděl v křesle. Když jsme vešli, hned zvedl hlavu a podíval se na nás.

"Vidím, že už jste tu." řekl. "Sedněte si." ukázal na pohovku. Poslechli jsme a sedli si vedle sebe. Draco naše ruce položil na mé koleno. Voldemort se pohledem koukl na naše ruce a potom na naše tváře.

"Jsem rád, že chcete aby se naše rodiny spojily. Budeme ta nejsilnější ro-"

"Mohl by si přejít k věci?" přerušila jsem ho ostrým tonem.

"Jen jsem se chtěl zeptat, kdy chystáte svatbu." usmál se. Tedy jestli to byl úsměv, protože to pořád nepoznám. Koukla jsem se na Draca a ten pokrčil rameny. Oba chceme svatbu, až tu nebude, ale to mu samozřejmě říct nemůžeme.

"O tom jsme ještě nemluvili." řekla jsem.

"Tím pádem už o tom nemusíte přemýšlet!" spráskl ruce. "Protože svatba bude již tento víkend." šokovaně jsem pootevřela pusu. Víkend byl za dva dny. A rozhodně jsem si svojí svatbu nepředstavovala bez mé babičky a bez mých přátel.

"Ale to je moc brzy.." namítla jsem. Stiskla jsem Dracovi ruku, ještě víc.

"Není. Všichni kdo mají být na svatbě dorazí a šaty si můžeš vykouzlit." Voldemort si stoupl a přešel k nám. Všichni kromě mé babičky, pomyslela jsem. A taky mých přátel.. Měla jsem ještě spoustu námitek, ale bylo by to k ničemu. Voldemort se rozhodl. Sklopila jsem hlavu.

"Dobře." špitla jsem. "Už můžeme jít?" zeptala jsem se.

"Jistě." řekl. "Užijte si ještě vaše svobodné dny."

S Dracem jsme se rychle otočili a rychlím krokem odešli. Zastavili jsme se až v ložnici, kde Draco zamknul dveře. Bezmocně jsem si sedla na postel. Věděla jsem, že po svatbě budu chtít, abych měla já a Draco miminko.

A když jsem si nemohla být stoprocentně jistá, nějak jsem věděla, že až se to malé narodí zabije mě i Draca aby se o něho mohl postarat sám.

"Evelyn, co uděláme?" zeptal se Draco. Zvedla jsem hlavu a koukla se na něho.

"Musíme pryč. Oba." rozhodla jsem a Draco jen přikývl. Věděl, že mám pravdu. Věděl, že tento život už není v Bradavicích, kde bylo vše lehčí.

Začarovala jsem kabelku, aby se nám tam vešlo spoustu věcí. Jestli jsme chtěli zmizet, museli jsme rychle. A hlavně o tom nikomu nic neříct. Byla jsem připravená se přemístit, ale Draco tak nevypadal.

"Stalo se něco?" zeptala jsem se. Draco se na mě koukl.

"Co když udělá něco mým rodičům?"

Na to jsem jaksi nepomyslela. Pro mě bylo hlavní zmizet, aby se nestalo to, co se má stát. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct.

"Draco musíme jít.." zašeptala jsem.

"Evelyn, je to má rodina!" zvýšil hlas. "Nemůžu je nechat umřít.."

"Nic se jim nestane.." namítla jsem. Věděla jsem, že Draco pozná že lžu. Na to mě znal až moc dobře.

"Nikam nepůjdu.."

"Draco musíme jít!" taky jsem zvýšila hlas. Draco odmítavě zakroutil hlavou, takže jsem neměla už žádnou jinou možnost. "Omlouvám se.." zašeptala jsem a vzala ho za ruku. V jedné sekundě jsme stáli tam a potom jsme byli pryč.

"Co si to udělala!" vykřikl Draco. "Hned mě přenes zpět!"

"Nemůžu Draco.." zakroutila jsem hlavou. "Nedovolím, aby se ti něco stalo."

"A mé rodině ano?" zeptal se ironicky. Sklopila jsem hlavu, aby mi neviděl do tváře. Uchechtl se. "Víš někdy lituju, že jsem se do tebe zamiloval!" překvapeně jsem zvedla hlavu, abych zjistila jestli to myslí vážně. Podle pohledu ano.

"To nemůžeš myslet vážně.." namítla jsem potichu.

"Myslím to naprosto vážně! Lituju toho okamžiku, kdy jsem se do tebe zamiloval!" Po tváři mi začali téct hromady slz.

"Tím pádem se omlouvám, za všechno.." zašeptala jsem. Otočila jsem se na patě a dala se na útěk. Nevěděla jsem kam běžím. Možná, bych běžela dál, kdybych nezakopla a nespadla. Sykla jsem bolestí, protože jsem si odřela ruce a kolena. Ale bylo mi to jedno. Moje srdce bylo zlomené.. Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně, nebo je jen rozrušený z celé té situace, ale i tak to hodně bolelo.

Zůstala jsem ležet na zemi a otočila se na záda, abych viděla hvězdy. Najednou mi bylo vše jedno. Chtěla jsem jen, aby celá ta bolest zmizela.

"Omlouvám se mami a tati.. Nedokážu ho porazit." zašeptala jsem k nebi. Zvedl se vítr a vypadalo to, že stromy se mi snaží odpovědět, ale samozřejmě jsem jim nerozuměla.. Povzdychla jsem si a zavřela oči. Třeba je toto jen velký sen.

Ahojky :) Omlouvám se, že nepřidávám tak často, ale je toho docela hodně :D Ale chtěla bych vás poprosit, o to že je nová WattyAwards- Tak jestli chcete nominovat tuto story tak do toho :)