Bad boy (ff Harry Potter)

Regulus Arcturus Black

Šla jsem sama temnou chodbou k pokojím v druhém patře. Věděla jsem, že někde ve stínech je Krátura a dává na mě pozor. Došla jsem k pokoji a nakoukla dovnitř. Všude byl nepořádek. Všimla jsem si, že na dveřích je něco napsané. Ale bylo to moc zaprášené. Otřela jsem to rukou a objevilo se jméno.

Regulus Arcturus Black

Něco mi ty písmena říkali. R.A.B. A najednou mi to došlo.

"Harry!" zakřičela jsem.

"Evelyn stalo se něco?" Harry ke mě doběhl, celý udýchaný, až jsem si říkala, v jakém koutě domu vlastně byl.

"Koukni." ukázala jsem na dveře. "R.A.B. To bylo přece v tom vzkazu, který byl v tom medailonku." připomněla jsem.

"Máš pravdu." přikývl Harry po chvilce ticha. Prošel kolem mě a vešel dovnitř. "Regulus byl Siriusuv bratr." rozhlídl se po pokoji. "Ale jak se zdá, už tu někdo byl."

"To se dá zjistit." řekla jsem. "Kráturo!" zakřičela jsem. "Vím, že tu někde jsi! Prosím!"  ale neobjevil se. "Kráturo!"

"Evelyn není tu." namítl Harry a položil ruku na mé rameno. Setřásla jsem jí.

"Je tu." zamumlala jsem. "Vím to! Prosím Kráturo, potřebuju tě! Potřebuju pomoct.. Potřebuju ho vidět." zašeptala jsem potichu. Spadla jsem na kolena a z očí mi začali stékat slzy. Sklopila jsem hlavu a nechala slzy stékat po mé tváři.

"Nechtěl jsem, aby paní plakala." uslyšela jsem před sebou. Zvedla jsem hlavu. Krátura tam stál v těch roztrhlých šatech. Utřela jsem si oči a pokusila se pro úsměv.

"Potřebujeme se tě na něco zeptat." zašeptala jsem.

"Ne, dokud tu bude on!" ukázal na Harry. Povzdechla jsem si a otočila se na Harryho.

"Běž za Ronem a Hermionou. Zvládnu to."

"Ale-" Chtěl něco namítnout, ale skočila jsem mu do řeči.

"Musíš jít! Jinak se nic nedozvíme..."

"Dobře." Harry se koukl na Kráturu a odešel. Zvedla jsem se a posadila se na postel.

"Co chce vědět paní?" zeptal se.

"Kráturo byl tu před námi ještě někdo? Vzal odtud něco? Medailonek?" Krátura se na mě překvapeně koukl a začal přikyvovat.

"Ano. Ano. Byl tu ten ničema... Jak že se to jmenuje.. Mundungus Fletcher!" vykřikl najednou. Mundungus Fletcher- už při vyslovení toho jména, jsem chtěla něco rozbít. 

"A co ten medailonek?" zeptal jsem se naléhavě.

"Ano ten měl taky. Taková stará cetka."

"Našel by si ho?" řekla jsem. "Potřebujeme se ho zeptat na ten medailonek?"

"Jistě." přikývl. "Hned to bude paní." než jsem se nadála zmizel. Vyběhla jsem z pokoje a běžela dolů, do obývacího pokoje.

"Medailonek odnesl Fletcher!" řekla jsem hlasitě. "Krátura ho šel najít. Přinese ho sem!"

"Počkej, co tu dělal Fletcher?" zeptala se nechápavě Hermiona.

"Já nevím." pokrčila jsem rameny. "Ale hlavní je, že bude mít ten medailonek." Najednou se ozvala z kuchyně rána. Vydali jsme se tam. Na stole ležel Fletcher. Z jedné strany byl Krátura a z druhé Dobby.

"Pane Pottere." řekl Dobby a uklonil se. "Slečno Evelyn."

"Ahoj Dobby." usmála jsem se na něho. Všimla jsme si hůlky, která vypadla Fletcherovi. Sklonila jsem se pro ní a vzala jí do ruky. Harry vzal Fletchera za límec a zchodil ho ze stolu.

"Kde je ten medailonek?" zeptal se ho.

"Medailonek?"

"Ten který si odtud odnesl." připomněl Ron.

"Aha tenhle. Byl nějak cenný? Prodal jsem ho levně." zabručel.

"Ty ho nemáš?" zeptala jsem se. "Komu si ho prodal?" naléhala jsem. Zdálo se, že Fletcher neodpoví. Koukla jsem se na Kráturu a Dobbyho. "Můžu vás o něco poprosit?" zeptala jsem. Oba přikývli. "Hlídejte dům."

"Jistě paní." Krátura se uklonil a i s Dobbym zmizel.

"Komu si ho prodal?" zopakoval Harry.

"Nevím jak se jmenovala. Ale měla nažehlený kostýmek a odznak s kočkou." podíval se na stůl, kde leželi noviny. "To je ona." řekl najednou. Všechny pohledy se přemístili na noviny.

"To snad ne." zašeptala Hermiona.

"To si děláte srandu." zabručel Ron. Slabé slovo Rone... pomyslela jsem. Dívala jsem se na pohybující úšklebek Umbridgeové.

Všichni jsme spali v obyváku. Byli tu dva gauče. Na jednom jsem spala já a na druhém Hermiona. Do půlnoci jsme hledali nápad jak získat ten medailonek. Jediný nápad, který nás napadl bylo dostat se na ministerstvo a ukrást ho, protože tam Umbridgeová je.

Ráno jsem se probudila jako první. Rozhodla jsem udělat něco na jídlo, ale brzo jsem zjistila, že lednice je úplně prázdná. Povzdychla jsem si a šla se kouknout nahoru. Vstoupila jsem do pokoje, který sloužil jako rodokmen. Věděla jsem přesně k jakému jménu jdu.

Položila jsem ruku na vypálený obličej, které neslo jméno Draco Malfoy. Tak moc, bych teď chtěla vidět jeho tvář, ale byla zničená. Jako všechno v tomto pokoji.

Sedla jsem si na druhou stranu pokoje a opřela se o zeď. Dívala jsem se jen na to jedno místo. A přemýšlela jsem jen o jedné osobě. Doufala jsem, že se Dracovi nic nestalo. Co když se Voldemort dozvěděl, že byl u mě. Že mě varoval? Co když mu teď něco udělá..?

Bála jsem se na to myslet, protože bych nevěděla, co bez něho dělat. Nemělo by cenu dále žít. A právě v tomto okamžiku mě to napadlo... Cítil něco podobného někdy i Voldemort?

Takže na mém profilu už najdete příběh o Harrym a Hermioně :)