Bad boy (ff Harry Potter)

"Grandchild."

"Jsi v pořádku, Evelyn?" zeptal se Draco, když jsme se vrátila do jeho ložnice. Věděla jsem, že mám červené oči od pláče, protože jsem strávila asi tak dvacet minut venku a brečela. Došla jsem k posteli, kde seděl a sedla si vedle něho. Beze slova jsem mu položila hlavu na jeho rameno a rozplakala se znovu. "Co se stalo?" zkusil to ještě jednou, ale i tak jsem mu neodpověděla.

Takhle jsme tam seděli do svítání. Potom musel jít Draco něco zařídit.

"Ne chvíli si ještě lehni, Evelyn." zašeptal a políbil mě do vlasů. Přikývla jsem a lehla si. Zakryla jsem se a snažila usnout, ale kdykoliv jsem oči zavřela, viděla jsem Damiána. Sedla jsem si a prohrábla si vlasy. Nechápu jak jsem si mohla myslet, že to tu vydržím.

Stoupla jsem si a zavřela oči. Myslela jsem na Harryho. Na to jak tam chci být s nimi. Ucítila jsem chlad, tak jsem oči otevřela. Stála jsem v lese u stanu. Pomalu jsem vlezla dovnitř. Hermiona a Harry spali, ale Rona jsem nikde neviděla.

Nevěděla jsem, jestli je mám vzbudit. Proto jsem si radši sedla ke stolu a dívala se na ně. Přemýšlela jsem, kde je Ron. Možná se rozhlíží, jestli je vše v pořádku. Najednou Harry otevřel oči. Když mě viděl, usmál se. Vyskočil z postele a rychle došel ke mě. Zvedl mě ze židle a pořádně mě objal.

"Jsi v pořádku??" zeptal se a odtáhl mě na délku jeho paží. Prohlídl si mě a zastavil se na mé ruce. Potom zvedl hlavu a koukl se mi do očí.

"Jsem v pořádku.." špitla jsem. "Tedy jak v čem.."

"Co se stalo Lyn?" zeptal se potichu.

"To je jedno." zakroutila jsem hlavou. "Kde je Ron?"

Harry sklopil hlavu, a povzdychl si. "Je pryč." zašeptal.

"Jak myslíš pryč?" řekla jsem. Hermiona zamrkala.

"Lyn?" vyletěla z postele a spěchala ke mě. Objala jsem jí s úsměvem. Když jsem se odtáhla koukla jsem se na Harryho a Hermionu.

"Můžete mi tedy říct, jak to, že je Ron pryč?"

Hermiona se koukla na Harryho. "Odešel.. prostě se naštval. A teď je pryč a my nevíme kde.."

"Rozbili jste ten medailonek?" zeptala jsem se. "Řekněte mi, že aspoň toto se povedlo."

"Ne." zamumlal Harry. "Ale co se děje u tebe?" 

"Jsem jako jeho hračka. Dělám to co chce on.." zašeptala jsem se slzami v očích. "Když jsem tam s ním pod jednou střechou připadám si jako jeho loutka."

"Nejsi jeho loutka." řekla Herm a objala mě. "Snažíme se ty viteály zničit co nejdřív. Ale nevíme jak na to.."

"Já to chápu.." přikývla jsem. "Ale je vám jasné, že budete muset zničit i mě? Jinak ho nezabijeme.. Hlavně se to nesmí dozvědět Draco.." koukla jsem se na oba dva. "Nesmí zjistit, že jsem kus jeho duše."

"On to neví?" zeptal se překvapeně Harry. "Myslel jsem, že si mu to řekla."

Zakroutila jsem hlavou. "Nedokázala jsem to." vzlykla jsem. "Požádal mě o ruku a myslí si, že budeme mít šťastný život..."

"Lyn.." začala Herm, ale já ji přerušila.¨

"Hlavně mi neříkej, že bude všechno v pořádku.." smutně jsem se usmála a utřela si slzy, která mi vytekli z očí. "Měla bych se vrátit, než mě začnou hledat." povzdychla jsem si.

"Dobře." přikývl Harry a objal mě. "Mám tě rád."

"I já tě mám ráda." špitla mi Herm do ucha.

"Já vás mám taky ráda, lidi." pousmála jsem se. Potom jsem o krok ustoupila. Stačilo jen pomyslet na Draca a byla jsem pryč.

Vrátila jsem se do prázdné ložnice. Draco už byl vzhůru a možná mě hledal. Vyšla jsem z pokoje a rozhlídla se po chodbě. Nikdo tu nebyl. Jak nečekané.

Nevěděla jsem, jestli ho mám jít hledat. V tomto velkém sídle bych neměla ani šanci. Ale za zkoušku nic nedám.. Vyšla jsem z pokoje a zamířila jsem dál po chodbě.

Zastavila jsem se u otevřených dveří.

"Evelyn! Už jsem na tebe čekal!" uslyšela jsem jeho hlas. Otevřela jsem dveře. Voldemort seděl v křesle s Nagini u boku. "Slyšel jsem tu radostnou zprávu!"

"Jakou?" zeptala jsem se nechápavě. Voldemort ukázal na druhé křeslo. Sedla jsem si a ruce si položila do klína.

"Že se budeš vdávat!" zvolal. Jak se to dozvěděl? Nechtěla jsem, aby to věděl.. "A je to jen na tobě.. Chceš svatbu teď a nebo až zabiju Pottera?" ušklíbl se, ale měl to být asi úsměv.

"Potom.." špitla jsem. Rozhodně jsem netoužila, aby byl na mé svatbě. "Už můžu jít?"

"Ne!" zakroutil hlavou. "Je tu ještě jedna věc."

"Jaká?" snažila jsem se, aby můj hlas zněl odvážně. Nepotřebovala jsem, aby věděl, že se ho bojím.

"Vnouče."

"Vnouče?" dostala jsem ze sebe. O čem to sakra mluvil. Snad nechce.. Ne to ne..

"Potřebujeme, aby se naše rodina rozrostla! A tvůj syn bude velmi silný!"

"Ale já ještě nejsem připravená být matkou.." namítla jsem.

"Ale prosím tě! Budeš mít svatbu! Syna zvládneš také!"

"Co po mě přesně chceš?" celou tu situaci jsem, ještě nějak nechápala.

"Až se to dítě narodí budu ho vychovávat podle sebe!"

"Ne." zakroutila jsem hlavou. "Jestli by se něco takového mělo stát, tak radši nikdy neotěhotním." stoupla jsem si a chystala se k odchodu. "Nikdy nebude moje dítě vychovávat někdo jako jsi ty!"