Bad boy (ff Harry Potter)

"You did it?"

"Slečno Johnsonová, dáváte pozor?" cukla jsem sebou když jsem uslyšela svoje jméno. Koukla jsem se na profesora Snape, která mě propaloval pohledem.

"Omluvte, co jste říkal?" rychle jsem se omluvila.

"Jak uděláme lektvar na zamilovanost." zopakoval znovu. A sakra. V hlavě mám úplně prázdno. Ten lektvar jsem znala, ale teď jsem si nemohla vzpomenout.

"Nevím." řekla jsem nakonec. Všichni zalapali po dechu. "Nevzpomínám si." přiznala jsem se.

"To je neobvyklé." řekl a zeptal se někoho jiného.

"Jsi v pořádku?" zeptala se mě Hermiona. Koukla jsem se na ní.

"Prostě mi chybí." zašeptala jsem, aby mě neslyšela Pansy. Hermiona se na mě chápavě usmála.

Konec hodiny byla pro mě záchrana. Vzala jsem si svůj sešit a jako první jsem vyběhla z učebny. Další hodina bylo věštění. Bála jsem se, co zjistím. Bála jsem se své budoucnosti. Vešla jsem jako první do komnaty, kde nám probíhala hodina. Sedla jsem si ke svému stolu, kde jsem seděla s Hermionou. Kluci seděli za námi.

Otevřela jsem sešit a vytáhla z něho dopis. Znovu jsem si přečetla řádky napsané Dracem. Znala jsem je už na zpaměť, ale pořád mě neomrzeli. Čím dál byl ode mně, tím víc mi chyběl.

Jeho jízlivost v hlase, když někoho urážel. A to se mi většinou nelíbilo. Ikdyž od té doby, co jsme spolu už nikoho neuráží.

Hodina začala a mi jsme měli předpovídat z šálku. Když jsme to dělali naposledy Harryho věštba nás vyděsila. Teď to měla být, ale moje věštba, která mě vyděsí. Šlo to postupně. Nikdo neměl hrozné znamení. Ani Harry. Když byla řada na mě koukla jsem se do šálku.

Zkoumala jsem obrázek a snažila se přijít na to, co mi to připomíná. A nebylo to až tak těžké.

"Had." řekla jsem. Profesorka zalapala po dechu.

"Znamení toho, jehož jméno nesmíme vyslovit." řekla neslyšně. "To je velice zlé znamení." Všichni se na mě dívali vyděšeně. Koukla jsem se na Harryho.

"Co to znamená?" zeptala jsem se a zvedla se. Zpříma jsem se koukla profesorce do očí. "Řekněte mi, co to znamená!" řekla jsem.

"Toto." řekla a zadívala se z okna. Koukla jsem se taky ven. Nebe bylo temné a na něm bylo znamení Voldemorta.

"Panebože." zašeptala jsem. S Hermionou s klukama jsme seběhli dolů před hrad. Zvedl se vítr a všude okolo jsem cítila temnou magii. Někde tu byl smrtijed.

Rozhlídla jsme se. Uviděla jsem stín v lese a rozběhla jsem se tam.

"Evelyn počkej!" slyšela jsem jak na mě křičí, ale já se nezastavila. I když jsem si nebyla jistá, kdo to je, měla jsem naději. Mohl to být on. Mohl se vrátit. Stal se smrijedem, tak jak chtěl jeho otec.

A měla jsem pravdu. Stál tam.

"Draco." vydechla jsem. Doběhla jsem k němu a padla mu okolo krku. Pevně si mě přitáhl k sobě.

"Chyběla mi tvoje vůně." zašeptal a políbil mě do vlasů.

"Chyběl si mi celý." řekla jsem a políbila jsem ho na rty. Bylo úžasné je zase cítit. Bylo úžasné ho zase vidět. Když jsem se odtáhla, koukla jsem se na tebe, kde už pomalu znamení mizelo. "Udělal jsi to?" zeptala jsem se. Draco sklopil pohled.

"Nezlobím se." řekla jsem a položila si ruce na jeho hruď. "Jestli to znamená, že přežiješ, tak mi to nevadí." zašeptala jsem. "Udělám vše, abych se Voldemorta zbavila, dobře? Aby si byl volný" pohladila jsem ho po tváři.

"Evelyn, je tu jedna věc." zašeptal. "Voldemort ví, že jsi tady. Že tě znám."

"To je teď jedno." řekla jsem. "Pojď než začne pršet." vzala jsem ho za ruku a spolu jsme se vydali do hradu.

Seděli jsme u večeře. Já u svého stolu a Draco u svého. Ron se se mou zase nebaví. Prý si myslí, že je Draco smrijed. Samozdřejmě to víme jenom já, Harry a Hermiona.

Zvednu pohled a kouknu se na Draca. Mám dojem, že mi něco tají. Musím si s ním promluvit.

"Lyn, posloucháš mě?" šťouchne do mě Hermiona. Kouknu se na ní.

"Promiň Hermi, dnes jsem nějak mimo." Slyším jak si Ron odfrkne, ale nevšímám si toho. "Co si říkala?"

"Že půjdeme o víkendu jestli půjdeš taky." dívala jsem se jak se Draco zvedá.

"Možná jo. Ale už musím." řeknu rychle a rozběhnu se za Dracem. Chytnu ho za ruku. "Kam jdeš?" zeptám se.

"Měli bychom si promluvit Evelyn." řekne.

"Taky myslím." přikývnu. Vyjdeme ven a jdeme na nádvoří. "Draco vidím, že se něco děje. Chci vědět, co." zpříma se mu kouknu do očí.

"Víš jak jsem ti říkal, že ví, že jsi tady, a že tě znám?" zeptá se.

"Ano." přikývnu. Draco se na chvíli odmlčí a potom se na chvilku koukne bokem. Když se mi znovu koukne do očí, vidím v nich bolest.

"Co se děje?" zeptám se znovu. Naléhavěji. Už se začínám bát. "Draco, řekni mi to."

"Chce, abych tě k němu dovedl." řekne a mě se zastaví srdce. "Řekl mi, abych tě k němu odvedl."

"Panebože." zašeptám.

"Neboj se Evelyn, neudělám to." zašeptá.

"Zabije tě, jestli to neuděláš." namítnu. "A pošle pro mě někoho jiného." věděl, že mám pravdu. Jestli mě chce dostat, udělá cokoliv. Nemám šanci utéct. Vždy mě najde. Vždyť mám pořád hledáček.

Draco si mě přitáhne k sobě a já si položím hlavu na jeho rameno. Hladí mě po zádech a já si představuji, že jsme normální lidé. Ale to není pravda. A ke všemu po mě jde velké hrozba. Po nás všechy.