Bad boy (ff Harry Potter)

Damian Binnic

Probudila jsem se samotná v posteli. Sedla jsem si a rozhlídla se po pokoji. Draco seděl v křesle a pozoroval mě. Na sobě měl tmavé oblečení, takže vynikala jeho bledá kůže.

"Kolik je hodin?" zeptala jsem se a prohrábla si vlasy.

"Něco kolem deváté." odpověděl. "Za chvíli je schůze."

"I pro mě?" doufala jsem, že řekne, že tam nemusím. Ale takové štěstí jsem neměla. Smutně přikývl a došel k posteli. Sedl si a vzal mě za ruku.

"Zvládneš to." klidně se na mě usmál. "Hlavně nedávej znát, že se ho bojíš.."

"Nebojím se ho." namítla jsem. "Bojím se toho, co ti může udělat." sklopila jsem hlavu dolů.

"I to stačí, aby ti něco udělal." zašeptal a dotkl se mé tváře.  "Ale kdyby se o něco pokusil, budu tam s tebou."

"Kdy to skončí?" zvedla jsem hlavu a koukla se na něho. "Chci už mít tu budoucnost o které jsme se bavili." opřela jsem se čelem o jeho hruď a přivoněla si k jeho košili. Jako vždy krásně voněl.

"Co nejdřív." zašeptal mi do vlasů. "A hned jak to skončí, odjedeme spolu někam pryč. Daleko.."

"To zní dobře." představovala jsem si, jak jsem na nějakém krásném místě jen s Dracem.

Seděla jsem u velkého stolu na pravici Voldemorta. Chtěl abych seděla tam a já pro jistotu nic nenamítala. 

"Myslím, že jste si všimli, že se k nám někdo připojil!" zvolal najednou. "Budete se k ní chovat slušně, protože je pod mojí ochranou.." měla jsem co dělat, abych si neodfrkla. Kdyby musel, tak by mě klidně zabil. Jak sám řekl, nejsem pro něho nic.

Nějaký smrtijed zvedl ruku a Voldemort ho pohledem vyzval, aby mluvil. "Může nám vaše dcera pomoct dostat Pottera?" zeptal se s jiskrou v očích.

"Ale jistě." zasmál se Voldemort. "A taky pomůže!" všechny pohledy byli najednou na mě. Snažila jsem se vypařit. Musí snad existovat nějaké kouzlo, ne?

Otočila jsem se na něho. "To jsme si nedomluvili." zasyčela jsem.

"Moje drahá Evelyn, možná si to ještě nepochopila.. Ale budeš dělat to co ti řeknu!" zvýšil hlas a všichni se kromě Draca zasmáli. Mě to nepřišlo vtipné.. Proč se vlastně smáli? To je vážně baví, vidět někoho trpět? "Rozumíš mi?"

"Ano." zašeptala jsem a sklopila hlavu. Hrála jsem si se svými prsty a na nikoho se nekoukala. Nevnímala jsem ani jejich rozhovor. Chtěla jsem už mít všechno za sebou. Být doma u babičky.. Jíst její úžasné sušenky a pít mléko.

"Binnicu, co kdyby si vzal mojí dceru do  zahrady?"

Zvedla jsem hlavu, jestli jsem opravdu dobře slyšela. To že mě nazval dcerou jsem neřešila. Hlavní bylo to, že jsem mohla zmizet z této místnosti. A potom mi došlo, že oslovil Smrijeda, kterého ani neznám. Rozhlídla jsem se kolem stolu a pohledem jsem se zastavila u kluka, který nemohl bát o mnoho let starší než já.

"Jistě pane." přikývl a stoupl si. Přešel ke dveřím, kde se zastavil a otočil se na mě. Pochopila jsem, že bych si měla stoupnout a jít za ním. Tak jsem to udělala. Než jsem vyšla z místnosti otočila jsem se na Draca, který se na mě koukal.

"Budu v pořádku." naznačila jsem rty a vyšla z místnosti.

Do zahrady jsme došli v tichosti.

"Kdyby tě to zajímalo jmenuju se Damian."

"Máš pravdu nezajímá." zasyčela jsem a utrhla si růži. Damian se zasmál.

"Jsi opravdu drzá." řekl mezi smíchem. Naštvaně jsem se na něho otočila.

"Nejsem drzá, ale upřímná." vysvětlila jsem. "A co se vlastně staráš? Měla jsem radši když si byl potichu!"

Damian se znovu zasmál a pokračoval po cestě. Vydala jsem se za ním o pár kroků později. Rozhlížela jsem se po zahradě a uvědomila si, že jsem tu ještě ani nebyla. Když jsem tu byla naposled, tak jsem se sem ani nedostala.

"Proč pro něho vlastně pracuješ?" ozvala jsem se. Damian se zastavil a otočil se na mě.

"Protože mý rodiče to tak chtěli. Jsou jeho služebníci už léta." vysvětlil a povzdychl si. "Nikdo se neptal na můj názor."

"Mohl sis vybrat.." namítla jsem, ale Damian se rozesmál.

"Ale jistě, určitě mohl! A začít pracovat na ministerstvu, ne?" dodal ironicky. Zamračila jsem se.

"Každý má na výběr." řekla jsem. Ale potom jsem si uvědomila, že má pravdu. Draco taky neměl na výběr.

"Ani ty sama tomu nevěříš, princezno." řekl svým chraplavým hlasem. Neptala jsem se ho, proč mi řekl princezno. Radši to ani nechci vědět. Povzdychla jsem si a odhodila růži.

"Zabil jsi už někoho?"

"To není tvoje věc!" odsekl a otočil se ke mě zády.

"Já ano." zašeptala jsem. "A byla to ta nejhorší věc, co jsem udělala." Damian se na mě znovu otočil.

"Chceš říct, že ty si někoho zabila?" ušklíbl se.

"Bylo to omylem." řekla jsem. "A co tím, chceš říct? Ty si myslíš, že bych někoho nedokázala zabít?"

"Ano to si myslím." usmál se. "Protože ty jsi malá porcelánová panenka."

"A ty jsi zase velký vůl." zasyčela jsem a vydala se do sídla.