Bad boy (ff Harry Potter)

Brithday

Moje drahá Evelyn,

Začala jsem číst dopis, který mi zrovna přišel. Těšila jsem se na něho celou dobu, co je Draco pryč.

Je to už týden, co spolu nejsme. Věř mi, že na tebe myslím každý den. Ale mám pro tebe zprávu. Vrátím se do Bradavic. Jen nevím kdy. Musím dávat pozor na to co píšu. Může si to přečíst, kdokoliv. A tady jde hlavně o naše zdraví. Nebo spíš o tvoje. Moje mě nezajímá.

Každým dnem na mě otec naléhá, abych se stal smrtijedem. Prý je to ta nejlepší volba. Pche je to spíš, vězení. Ale co není, když je tu pořád ON. Snažím se zjistit víc o tvých rodičích, ale zatím mi to nejde. Má matka nám hodně pomáhá. To ona mi dovolila napsat.

Myslím, že té jediné můžeme věřit. Chce pro mě to nejlepší. A to jsi ty. Bože jak rád bych viděl tvoje nádherné oči. Jak rád bych se dotkl tvých jemný vlasů a tvých rtů. Přitáhl bych si tě do objetí a už tě nepustil.

Doufám, že si na tebe nikdo nedovoluje, protože jestli ano, tak ho snad zabiju. Už bych měl končit. Takže v blízké době ahoj.

Miluju tě Evelyn

Draco

Nevěděla jsem, jestli můžu odepsat. Nebylo to bezpečné a já to věděla. Povzdychla jsem si a schovala dopis do hábitu. Po týdnu čekání jsem si mohla oddychnout. Byl v pořádku. A určitě se vrátí. Věřila jsem tomu.

Ten týden pro mě byla sebevražda. Nemohla jsem spát, protože jsem pořád měla nějaké vize. Takže když jsem usla, hned jsem se probudila.

"Lyn!" uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se. Hermiona ke mě běžela a vypadala vyděšeně.

"Co se stalo?" zeptala jsem se.

"Musíš jít hned teď se mnou." vzala mě za ruku a rozběhla se pryč. Běžela jsem za ní a snažila se udržet krok.

Běželi jsme na naší kolej. Prošli jsme obrazem buclaté dámy. Harry s Ronem šli za námi. Harry stejně jako já nevěděl, co se děje.

"Všechno nejlepší!" vykřikl najednou. To, že mám narozeniny ve stejný den jako Harry se u nás na koleji rozneslo rychle. Koukla jsem se na Harryho. Ani jeden jsme si na to, co jsme zjistili nezvykli. Oba je to pořád děsilo.

"Ehm, děkujeme?" Harry se ujal slova.

"Dárky." usmála se Ginny a ukázala na krabice, které byli rozdělené na dvě hromady. Nebylo jich moc, ale i tak nás to s Harrym překvapilo. Né, že bychom od našich kamarádů nic nedostávali, ale nikdy se z toho neudělala taková akce.

Sedli jsme si s Harrym na pohovku, každá ke své straně dárků. Harry měl čtyři dárky a já čtyři. Nechápala jsem to, proč jsem měla o dárek víc? Vzala jsem první a rozbalila ho. Byl to rámeček s fotkou. Na fotce jsem byla já, Hermiona a kluci. Měla jsem jí nejradši.

Já jsem byla na Harryho zádech a Hermiona na Ronovich. Všichni jsem si do foťáku smáli jako blázni. Bylo to ještě před tím vším. Před Dracem a před celou tou pravdou.

Harry měl stejnou fotku jako já. Usmál se. Musel si vzpomenout na ten den. Koukl se na mě. Pousmála jsem se na něho. Potom jsem sáhla na další dárek, který byl měkký.

"Ten je od mamky." ozvala se Ginny.

"Až jí uvidím musím jí poděkovat." řekla jsem a rozbalila dárek. Byl to nádherný svetr. Byl měkký jako bavlna. Sundala jsem si hábit a oblíkla si ho. "Je nádherný." zašeptala jsem.

Sáhla jsem po třetím ve stejnou chvíli jako Harryho. Nervozně jsem se po sobě koukli.

Rozbalila jsem ho a spatřila nádherné šaty.

"Já a Ginny." usmála se Hermiona.

"Hrozně moc děkuju." usmála jsem se. "Jsou nádherné." koukla jsem se na poslední dárek. Potom jsem se koukla na Hermionu, která pokrčila rameny. Vzala jsem ho do ruky. Byla to malá krabička.

S třesoucími prsty jsem jí otevřela.

"Panebože." zašeptala jsem a dala si ruku před pusu. Ikdyž tu nebyl se mnou, pořád jsem ho tu mohla cítit. Byl to náramek s křišťálovým modrým srdcem. Uvažovala jsem jak byl drahý.

Pohladila jsem ho opatrně prstem.

"A na naše dárky zapomněla." zabručel naštvaně Ron.

"Uklidni se." okřikl ho Harry. "Je toho na ní moc." vyndala jsem náramek a připla jsem si ho na ruku. Padl mi přímo dokonale.

"Omluvte mě." řekla jsem rychle. Vzala jsem si zbývající dárky a odešla rychle nahoru do pokoje. Položila jsem dárky na postel a stoupla si k oknu. Koukla jsem se ven. Vždycky jsem milovala ten výhled.

Sedla jsem si na parapet a schovala si obličej do dlaní. Chtěla jsem ho u sebe. Chtěla jsem se ujistit, že je vážně v pořádku jak říká... A pořád mě zajímala jedna věc. Bude vše v pořádku, až dojde zpět?

Měla bych být šťastná v tento den. Mám 16náct. Mám život před sebou, ale pořád se něčeho bojím. Nevím jak dlouho bude trvat až příjde zpět. Ale doufala jsem, že to bude co nejdřív, protože jsem nevěděla jak to dopadne.