Bad boy (ff Harry Potter)

"Now you here..."

Nemohla jsem tomu uvěřit. Profesor Moody je mrtvý. Doufala jsem, že všichni ostatní jsou v pořádku. Když Bill přistál rychle jsem seskočila. Nikdo venku nebyl, tak jsem spěchala dovnitř. Všichni stáli nad někým, kdo ležel na gauči. Stoupla jsem si na špičky, abych tam viděla.

"Georgi." vydechla jsem, když jsem si všimla jak má zakrvácenou tvář.

"Jak se cítíš, brácho?"zeptal se Fred, který ho držel za ruku.

"Jako nočník." zamumlal George. Všichni jsme se na něho nechápavě koukli. "Mám jen jedno ucho. Chápete?" zasmál se. Fred se zasmál s ním a já si oddechla. Byli tu všichni.

"Moody je mrtvý?" ozval se za mnou Bill. Všichni se na něho koukli. "Magnus se vytratil. Teleportoval se, když viděl Voldemorta."

Ano viděli jsme ho, ale jen na okamžik. Ale i to stačilo, abych se začala bát. Nenápadně jsem zmizela ven. Potřebovala jsem si to všechno promyslet.

"Lyn, stalo se něco?" Harry došel ke mě.

"Jsem jako on." stála jsem zády k němu. Nepotřebovala jsem, aby mi viděl do obličeje.

"Jako kdo?" Harryho hlas zněl nechápavě.

"Jako Voldemort!" otočila jsem se. "Jsem jako Voldemort."

"O čem to mluvíš?"

"Zabila jsem ho, Harry." špitla jsem a cítila slzy v očích.

"Koho? Evelyn vůbec nevím, o čem mluvíš." povzdychl si.

"Nevím. Byl to nějaký smrtijed, ale ani na vteřinu mě nenapadlo, že by měl rodinu. Prostě jsem ho zabila." vzlykla jsem. Harry mě objal.

"Napadl vás. Nebyla to tvá chyba." pohladil mě po zádech.

"Mohla jsem se ho zbavit i jinak." zašeptala jsem. "Ale vybrala jsem si tuto možnost."

"Možná by sis měla jít lehnout." zašeptal.

"To je dobrý nápad."

Probudila jsem se další ráno. Slunce svítilo do pokoje a já si uvědomila, že dnes je svatba. Koukla jsem se na druhou stranu pokoje, kde spala Hermiona. Potichu jsem vylezla z postele a oblíkla si legíny a svetr.

Seběhla jsem schody a v kuchyni narazila jen na paní Wesleyovou.

"Dobré ráno." řekla jsem.

"Evelyn." usmála se. "Copak, že jsi tak brzo vzhůru?" pokrčila jsem rameny.

"Chcete pomoct?" zeptala jsem se.

"Mohla by si prosím tě, naleštit nádobí?"

"Určitě." přikývla jsem. Začala jsem leštit nádobí. "Můžu se vás na něco zeptat?"

"Jistě." přikývla.

"Připadám vám jako Voldemort?" zeptala jsem se. Paní Wesleyová se zarazila a koukla se na mě.

"Co tě to napadlo?" dostala ze sebe.

"Já nevím." zašeptala jsem. "Jen se prostě bojím, že jsem jako on. Protože já nechci být jako on."

"Ty nejsi jako on. Znala jsem tvé rodiče, Evelyn. A i když nebyl Marcus tvůj pravý otec, jsi na něho podobná nejvíc."

"Vážně?" pousmála jsem se. "Protože já ani nevím, jací byli."

"Byli to úžasná lidé, Evelyn." usmála se. "A ty jsi po nich."

"Možná jsem tohle potřebovala slyšet." řekla jsem. "Protože jsem cítím líp, než předtím."

"Tak si to pořád opakuj." pohladila mě po vlasech. "A kdyby si někdy něco potřebovala, tak jsem tu pro tebe."

"Děkuju." zašeptala jsem.

Dívala jsem se na sebe do zrcadla. Měla jsem na sobě rudé šaty a černé lodičky. Vlasy jsem měla chycené jen s dvěma pramínky. Na krku jsem měla zlatý náhrdelník. Někdo zaťukal na dveře.

"Dále!" zavolala jsem. Dveře se otevřeli a dovnitř nakoukla Hermiona.

"Už máme jít dolů. Kdy dáme Harrymu ten dort k narozeninám?" zeptala se.

"Po svatbě." usmála jsem se na ní a vydala se za ní. Šli jsme po schodech dolů. "Nezmínil se ti Harry, kdy chce jít hledat ty vitealy?" zeptala jsem se potichu.

"Ron, říkal, že chtěl zmizet, už včera. Ale Ron ho přemluvil ať počká po svatbě."

"Harry chtěl zmizet?" zeptala jsem se. Hermiona přikývla. "Proč nepochopí, že jsme jeho přátelé a že mu pomůžeme?" povzdechla jsem si.

"Je toho na něho hodně." povzdechla si Hermiona. "Po smrti Brumbála a teď Moodyho. Myslí si, že je to jeho chyba."

"Já ho chápu." řekla jsme. "Ale i tak ho nenechám, aby bojoval sám." sešli jsme dolů a zamířili ven, kde už byl postavený stan. Koukla jsem se na nebe. Dnes bylo vážně úžasné počasí. Ani jeden mráček. Uviděli jsme kluky a vydali se k nim.

"No páni." vydechl Ron, když nás viděl.

"Sluší vám to." usmál se Harry.

"Děkujeme." řekli jsme s Hermionou zaráz. Rozhlídla jsem se, abych se koukla kdo všechno tu je. Můj pohled zabloudil i k domu. Najednou jsem uviděla postavu, která stála za domem a koukala se na mě. Věděla jsem, kdo to je.

"Omluvíte mě na minutku?" zeptala jsem se. "Musím si odskočit."

"Jasně." přikývl Harry. "budeme někde tu." přikývla jsem a vydala se za dům. Byla to dobrý skrýš. Nikdo tam neviděl a nikdo tam ani nešel. Všichni byli na svatbě pod stanem, hodně daleko. Když jsem tam došla stál ke mě otočený zády. Cítila jsem jak mě štípají slzy. Najednou se otočil.

"Nejsi sen, že ne?" zašeptala jsem.

"Ne." zakroutil hlavou a nasadil ten jeho obvyklí úšklebek. Rozběhla jsem se k němu, i přesto, že jsem měla podpatky. Skočila jsem mu okolo krku a on se semnou zatočil. Potom mě položil na zemi a hned se přisál na moje rty. Odtáhli jsme se od sebe celý udýchaní.

"Co tu děláš?" zeptala jsem se.

"Přišel jsem tě varovat." Draco se dotkl mé tváře. "Něco se chystá. Nevím co přesně, ale musel jsem ti to říct. Nemám ale mnoho času."

"Já vím." špitla jsem. "Jen mě obejmi ještě jednou." Draco se potichu zasmál a přitáhl si mě k sobě.

"Chyběla si mi." zašeptal.

"Ty mě taky." koukla jsem se na něho. "A ani nevíš, kolik jsem kvůli tobě proplakala slz."

"To mě mrzí." pohladil mě po tváři.

"Ty za to nemůžeš." namítla jsem. "Teď si tady a oba víme, že jen na pár minut. Nebudeme o tom mluvit."

"Dobře." přikývl. "Budeme dělat teda něco jiného." zašeptal a políbil mě.