Sladký internátní život

Část 1

Karina

Stojí před námi velký panelový dům. Takový, jakých se stavěli, těsně po sametové revoluci, desítky. Ve spodní části je vyzdoben odpornými sprayerskými nápisy a opadanou omítkou. Na střeše, a těsně pod ní, je korunován holubím trusem.

Uvnitř vypadá o trochu lépe, ale můžu k tomu říct jediné. „Ať žije smysl pro estetiku," kysele jsem se podívala na svoji sestru.

Ta moji otrávenost, zdá se, sdílí. Vždyť to ona bude se mnou prožívat to dobré i špatné, co nám v nejbližší době nadělí internátní život, který jsme se rozhodly okusit.

„Jo, je to děs," okomentovalo mé dvojče a má druhá duše zároveň, ten barevný nesoulad, který tu bůh ví kdo, vytvořil.

„No tak, neošklivte si to tu," napomenula nás mamka, která nám dělá první den při nástupu na internát, naše budoucího přechodného bydliště, doprovod.

„To není ošklivení, mami. Jak někdo může všechny ty nástěnky zprznit takovýma patlaninama? To by mě zajímalo," se Zitou, moji sestrou, jsme se přes hromadu uměleckých kroužků a kurzů dostaly až na jednu z nejprestižnějších výtvarných škol, která se v naší republice nachází, takže vím, o čem mluvím. Výzdoba je tu naprosto béčková.

„Zprznit? Co to říkáš, prosím tě," naše maminka se z nás snaží vychovat co nejslušnější, poctivé a puntičkářské dcerušky. Musím uznat, že se jí to daří. Ale konkrétně mě to už poslední dobou začalo nudit. Naše chování je ostatním jen pro smích. Kdo ví, třeba když tady budeme dál od rodiny, může se ledacos změnit.

Pohodila jsem ramenem. Co jí na to odpovědět? Já řeknu zprznit, jiný by řekl to, na co já vlastně ani nepomyslím. Měla by být ráda.

„Tady je to," ukázala na dveře s číslem 354, od kterých nám dali na recepci dva klíče.

Zita zabrala za kliku.

Se sestrou jsme si hodně podobné. Povahou i vzhledem. Jen mám dojem, že si Zita v našem postavení slušných slečen přímo hoví. Umí z toho udělat větší přednost, než já. Také není taková racionalistka, jako já, ale blázínek věřící na různá znamení, náhody a záležitosti mezi nebem a zemí. Dle jejího mínění existuje něco jako osud, který člověku vrátí vše zlé, co v životě udělal. Prý dřív nebo později, ale jednoduše se to špatné vymstí. O tom přesvědčená nejsem. Já svět vidím, na rozdíl od ní, naprosto jednoduše a bez jakékoli složité filosofie. Prostě, jaké si to uděláš, takové to přeci máš. Co se týče rozdílů, které jsou vidět pouhým okem, tak to možná ani nestojí za úvahy. Jsme prostě dvojčata a to naprosto stejná. Rozeznat nás dokážou jen ti, kteří nás moc dobře znají. S přihlédnutím k tomu, že jsme si vybraly typický styl dvojčat, tudíž se i totožně oblékáme a upravujeme. Ono se to občas dá i patřičně využít. I přes to, že jsme tak slušňoučké, dovedeme rozpoznat, která z nás půjde před tabuli při zkoušení bez ohledu na to, kterou učitele vyvolají. Kvůli lepší známce se dá udělat ledacos. Naši výměnu ještě nikdo neodhalil. Obě jsme blondýny se sestřihem k ramenům, letním pihatým výrazem, který působí možná lehce dětsky, ale někdo si troufá říci, že roztomile. Přesto se shodneme, že podle tří poznávacích znaků nás musí rozeznat každý. První se ukrývá v našich výkresech, kresbách, písmu a v podobném uměleckém a grafickém vyžití. Obě máme talent, to ano, ale každá má svůj styl, který je typický jen a jen pro ni. Jím se vyjadřujeme jako spousta dalších umělců a taky od sebe odlišujeme. Za druhé si Zita při jídle dává vidličku, z neznámého důvodu, do pravé ruky. A do třetice? To je lehce intimní.

---------------------------

Tak máte za sebou úspěšně první část něčeho většího. Určitě nechte komentář.. ;) dík.