Sladký internátní život

Část 22

„A tobě tam nevadí tak podměrečná tenze?"

„Ne, proč?"

„Protože vojárna je náročná. Jsi hned zadýchaný, běháš v největších výhních v kanadách. Chodí tam můj bratr, tak mám Info, to víš."

„To mi problém nedělá. Takhle jsem zkolaboval potřetí v životě. Jednou když jsem se v pubertě dost pobil s otcem. Dal mi herdu a nějak jsem se nezvedl. Podruhý jsem se ani nepral. Měl jsem nějakou střevní chřipku nebo co. To jsem jen ležel a nic jiného se nedalo. Byl jsem dost odšťavněnej. A teď potřetí. Občas se mi po ránu zamotá hlava, ale to je všechno."

„Aha."

„Ale počkej," přitáhl jsem si ji kousek k sobě a pokusil se zaostřit na štítek, který má na bílém oděvu. „říkala si, že tvůj bratr chodí na stejnou školu?" Na spaní jsem si sundal kontaktní čočky a brýle mám ve svém království, takže jsem momentálně dost krátkozraký. „Jiřina Sládková?" Předčítám ho. V závorce je ještě připsáno zaučuji se, „není tvůj bratr náhodou Smrádek První leden?" Odvodil jsem si z jejího příjmení, které jsem ke všemu zkomolil.

Zachechtala se, „Asi jo," smích jí pomalu nedovolí dalšímu promluvení, „to je přesně on. Znáš bráchu dobře?"

„No, bohužel docela i jo. Vlastně to on mi to udělal," podíval jsem se na svoji levou ruku.

Zarazila se, „opravdu? Tak to je gól!" znovu jí popadl záchvat. I když teď je znát, že by ho nejraději zadržela, protože jí nejspíš přijde nevhodné se tomu smát.

„Jo, za něho si to vyžere jeho hodná sestřička, která je shodou okolností zdravotní sestřička," je to možná trochu komické, ale nespravedlivé.

„Hádám, že to nebyla nehoda."

„To opravdu nebyla."

„To je mi líto, brácha je vůl. Jestli jste se nějak někdy nepohodli, budeš ho mít asi na krku už pořád. Je takový. Mstít se a tak, to je jeho"

„To já spíš lituju tebe. Mít takového bratra bych fakt nechtěl."

„No jo," protáhla koutek, „dá se to vydržet. Teď když je přes týden na intru. Já tu mám zaplacený privát. Jinak bych šla studovat do jiného města, než tam, kde je on. Dřív jsem ho také nedokázala snést. Myslí si, že je to mistr světa. Pořád mi do něčeho kecal. Nevadí, jdeme dál. Nějaký dědičný nemoci jste v rodině neměli?"

„Jak to mám vědět?" svoji rodinu vlastně pořádně neznám.

„A kdo jiný by měl?" nechápe.

Zita

„Jé, fůj," sestra vytáhla ze školní tašky pytlík se dvěma chleby připlácnutými k sobě namazanými stranami

„Chacha," jenže svačina poživatelně nevypadá. Máslo je rozblebtané po celém sáčku. „Na jídlo se přece..."

„...neříká fuj," dodaly jsme nastejno. Tyto řeči známe totiž od mámy zpaměti.

„Jo, co by za to daly děti v Africe," řekla Karin suše ironickým tónem. „fakt dobrota," zašklebila se. „mám hlad. Co máš ty za jídlo? A neříkej, že nic."

Černé slepice stojící v hloučku u dveří se začaly vysmívat. Jako vždy.

„Krávy," poznamenala potichu sestra.

Chechtající holky vyběhly ze třídy.

„Já toho začínám mít pomalu dost," zabručela jsem, vytrhla sestře z rukou pytlík s krajícem a vystřelila ze židle.

„Kam jdeš?" Ptá se Karin.

„Uvidíš," dorazila jsem k Michaelině lavici. Trochu jsem se rozhlédla, zda mě nepozoruje moc spolužáků. Rozepnula jsem Michaelinu aktovku a vysypala jsem do ní nechutnou hmotu z pytlíku mezi sešity, výkresy, učebnice, na její smradlavou voňavku a strašně se mi u toho ulevilo. Ten pocit pomsty je obohacující.

Karin na mě kouká s údivem jak na šílence a rukou zadržuje smích. „tohle nedopadne dobře, zabije nás."

„Nezabije. Nebudeme se té Káči bát. To by to vyhrála na plné čáře."

„Ale protiútok nebude příjemný. S tím počítej."

„To nebude," uchichtla jsem se, ale popravdě mám také nahnáno.

Kdybych to všechno provedla o pár vteřin později, tak by mě ty kozy dokonce načapaly. Právě vešly znovu do třídy a něco si mektají.

„Tak to jsem zvědavá," hihňá se Karin.

„To já taky."

Michaela začíná batoh otevírat dříve, než jsme čekaly. Zazvonilo na začátek hodiny a ona si nejspíš chce vytáhnout to, co na ni bude potřebovat. „Fůj," prohlásila totéž, co sestra před chvilkou. Jen zaječela s mnohem větší nechutí a zlostí. „Vy prasata!" vykřikla „já vás nenávidím," dodala a vstala ze židle tak prudce, že zakopla o nohu stolu, zapotácela se a málem by k tomu všemu i upadla.

Já s Karin se jí smějeme. A nejen my. Polovina třídy s námi.

Michaela doběhla až k nám a momentálně nejspíš přemýšlí jak to oplatit. V rychlosti popadla můj penál. „S tím se rozluč," v očích se jí odráží až šílená škodolibost. Otevřela mé pouzdro na tužky, obrátila ho dnem vzhůru a vysypala polovinu obsahu. Přesto se usmívám, jakoby mi to nevadilo. „uvidíme, kdo se bude smát naposled." dvakrát vztekle dupla po mých propiskách a míří pryč. Rázem drží penál výhružně v ruce v otevřeném okně. „Mám pocit, že ta věc je moc zelená a odporná na to, aby strašila na umělecké škole. Nevím, které z vás je a která mi ty hnusárny nastrkala do tašky, ale udělejte tomu Pápá."

„Kdo tu tak šíleně řve?" Ve dveřích se objevila učitelka a hledí na Michaelu.

Ta myš zaplanula vztekem a podívala se naším směrem.

Michaela

Jak si to ty slepice mohou dovolit? Zničily mi všechno. Důležité náčrty, v učebnicích, které chci na konci roku prodat, je rozkydaný hnus. Ani deodorant, hřeben a pouzdro na další šminky nezůstaly ušetřeny. Smrt by byla jen malá odplata. Ale přesto je momentálně zabít nemohu. Co hůř, nemohu jim teď ani ten penál zahodit, protože právě přišla třídní a hloupě kouká. Přesto si nemohu pomoci a tu věc posílám někam ven do dálky. Pochybuji, že ji v té vysoké trávě prorostlé plevelem a keři, najdou.

Karina

„Kam zas jdeš?" Načapala mě Zita při odchodu z pokoje.

„Ven."

„A kam? To mi nemůžeš říct? Tak mi aspoň pověz proč? Proč to nemůžeš říct? Je to snad něco špatného? Nebo ti to někdo nechce dovolit? O co sakra jde?"

„Do nějaké sekty se dostala. Teď si na to kápla, Zituš," vtipkuje opět Elis. „Nemůže to říct kvůli vůdci, jinak ji obětuje Ďáblu. Krásných panen je na světě už málo."

„Ale ne... Já..."

„Co?" Zita je vykolejená mnou i Eliščinými poznámkami.

„Nevím," opravdu netuším, proč sestře nedokážu říct, že se scházím právěs ním. Asi je to jednoduše proto, že ho nemá ráda a začala by mi určitěvšechno vymlouvat.    

--------------

Kdo nakonec vyhraje "holčičí válku" A jak se Zita dozví to, že se její sestra schází s Martinem?

Příště si můžete přečíst:

    Já jsem rozšroubovala flašku a přiložila k nírty a začala pít. Voda mi vycákla do výstřihu a postříkala sešity na stole.Rychle jsem ji otočila zpět do svislé polohy. Pod víčkem jsem objevila maléotvory. 

 ----------------------