Sladký internátní život

Část 10

Martin

„Mrs. Black was at the party. Tak nám to přelož, Robine," poručila angličtinářka.

Jediná ženská kantorka v celém učitelském sboru, který zde na vojárně vyučuje. Probírá s námi češtinu a angličtinu. Vlasy má natupírované tak trochu jako rozkošná čarodějka, světle promelírované, splývající s opálenou tváří ostrých rysů. Oči má takové zářivé. Slečna Romanka je prostě idolem všech v lavicích, dokonce i těch za katedrou.

„Emm, Misis Bleková měla pařbu."

Následuje výbuch smíchu, „to je vůl," oznámil jsem spolku, který obývá místa kolem mě. Kamil a Ivan ze strany pravé a vlevo Aneta, jejíž smích se rozléhá po celé třídě. Holt se její zvonivý hlásek od těch ostatních barytonů liší. Ta můj komentář ani nezaregistrovala. Snad ani ty ostatní, jimiž Robina nazývají jíní.

„Proboha, co zas kdo dělal s tím videem?" zděsila se Romanka, která měla dosud tvářičku také rozzářenou.

„Pan učitel Poborský," prozradila Sandra.

„Cože?" Koulí angličtinářka očima.

„Nešla mu vytáhnout kazeta."

„To si děláte legraci. Co s tím dělal?" Zmáčkla knoflík na přístroji, ten zahučel a kazeta z něho vyskočila.

Ve třídě se to rozřinčelo smíchem podruhé. Slečna Romanka jako žena nesmírně zabodovala. Sklízí pochvaly, jak vítězí nad technikou. A že je pohorský na rozdíl od ní nemožný.

„Švorc, ty tu máš nějaký velký průšvih, víš o tom?" bylo mi oznámeno na recepci v internátu.

„Už zas? Pořád je něco."

„No právě, myslím, že tu brzy končíš."

„Co?"

„Letos si tu nevydržel dlouho."

„Mm," má reakce je strohá. Vzal jsem si klíč, který mi recepční podala a mířím ke svému pokoji.

„Kde jsi byl? Proč jsi nešel na brko?" Ptá se mě Ivan hned, jak jsem se objevil ve dveřích.

„Jsem se trochu zdržel. Hodit káru do cajku a zpátky jsem jel hromadnou a tak. To je naprosto pekelnej zážitek, jet autobusem. Nechápu ty lidi, kteří tak jezdí dobrovolně. Všichni tam jen smrdí a báby mluví takový nesmysly, že se to fakt nedá poslouchat." Má motorka totiž nějak vypověděla. Nejspíš to bez ní budu muset pár dní vydržet.

„Mám pro tebe dobrou zprávu, Hellboy, prý si máš zajít na vychovatelnu, něco se tam bude řešit. A nevypadá to moc růžově," varuje mě Kamil.

Otáčím se tedy a půjdu, kam mě poslal, abych to měl za sebou.

„Jo, a četl jsi sešit, co tam zase napsali za hov...," přibouchl jsem dveře. Ne, dnes jsem se nezdržoval otevíráním trestného rejstříku.

„Švorc, no konečně," vychovatelka Aubrechtová mě probodává svým pohledem, hned jak mě spatřila. „tak to vidíš, některé věci se moc nevyplácí. Tak co tu všechno máme?" Ptá se nejspíš sama sebe a kouká při tom do nějakých listin. „Všechno. Všechno co jen existuje. Počínaje nepořádkem na pokoji, ve tvém případě velmi extrémním a ten ústí až v nechutné schovávání pytlů s odpadky..."

„To tu dělá každý," upozornil jsem ji, že ze mě nemusí hned na začátku dělat dobytka. I když tato vychovatelka prostě nic jiného neumí, než přehánět a připomínat, že Švorc je prase. Přičemž se jí asi mé jméno moc líbí, protože ho stále opakuje. Asi druh nějaké úchylky.