Sladký internátní život

Část 82 - ZÁVĚR

Jen bolest. Naprosto všechno mě bolelo. Nevěděl jsem, co víc. Když jsem otevřel oči, viděl jsem tu největší nespravedlnost světa. Představ si, že takhle někam s Karin jedeš. Pak to práskne a TY to vrazíš do stromu. Nemůžeš se hnout. Ale mnohem horší je, že ONA, která za to ani trochu nemůže, tak taky jen leží. Že ti neodpovídá, když na ni voláš. Že najednou nedává nic smysl."

„Jakoby jindy něco smysl dávalo. Vždyť si říkal, že tě rozptylovala, ne? Tak nemůžeš házet vinu na sebe."

„To není žádná dobrá výmluva. To já jsem řídil, já jsem měl zodpovědnost. Já jsem neměl dopustit, aby se sťala a toho všeho jsem se měl vyvarovat."

Přes všechnu vážnost situace jsem se musel pousmát. Tomu paradoxu, který právě vyplodil, „to říkáš ty? Vždyť mi pokaždé tvrdíš, že když si neustále vyčítám, jak se mi hroutí všechno pod rukama a ten můj pocit, že za všechno zodpovídám, mi neustále rozmlouváš?"

„No právě. V jediným okamžiku se na mě spustila vlna zodpovědnosti. Došlo mi, že jsem jen rozlítaný pubeťák, kterej nepřemýšlí nad tím, co dělá. Veškerá moje životní filosofie se ve vteřině rozpadla na hromádku blábolů. To proto, nic nedávalo smysl. Pravdou je," jeho hlas se opět změnil v ten pozitivní, tak, jak ho znám nejlépe, „že mě ty myšlenky přešly, když jsem se pořádně probral z anestetik, promluvil si s rodičema, a když jsem zjistil, že Karolína je živá. I když to s ní teď vypadá všelijak, tak je relativně v pohodě. V porovnání s tím, jak mohla dopadnout. Jo, došlo mi, že i ona na tom opravdu měla dost veliký podíl. Že i ona je vlastně jen rozlítaná puberťačka."

Usmál jsem se. „už jsem se chtěl ptát, kdo jsi a co si udělal s tím Kamilem, kterého jsem znal?"

„Jsem to pořád já."

„A co si pamatuješ naposledy?"

„Nemohl jsem se pohnout. Křičel jsem na Karolínu. Potom jsem se podíval na motorku, která na mě dopadla. Viděl jsem tu nejodpornější věc v mém životě. Krev, kost, karosérie motorky. To všechno dohromady a bylo to fakt hnusný. Nějak zázračně jsem se udržel při vědomí a jen jsem se poblil, zavolal jsem sanitku a nějakou minutu jsem se tam válel. Řekl bych, tu nejdelší minutu v mém životě. Pak jsem se znovu poblil a umřel. Teda aspoň tak mi to připadalo. Ale probudil jsem se někde tady v nemocnici."

„Hele, to bude sranda," ukázal Ivan ke hloučku studentů u nástěnky na chodbě, když jsme dorazili do školy.

„Co?" nechápu, ale podle toho, jak se všichni smějí, tak se asi neplete.

„Pojď," zatáhl mě za rukáv s podezřelým preventivním úsměvem.

„Ty víš, o co tam jde?"

Vyprskl „no jistě," směje se „a ty taky, to se poděláš, až to uvidíš."

„Uhni," strčil jsem do někoho, abych si mezi ostatními vytvořil místo „ááhahaha," konečně jsem se od doby, kdy jsem zjistil, že se má sestra a nejlepší kamarád přizabili, pořádně a opravdově zasmál, „to jsi sem dal ty?" otočil jsem se na Ivana.

„Cože? Kdo to sem dal?" ptá se nějaký kluk ve sportovních trenkách.

„Pšš, vole," okřikl mě Ivan, abych jeho autorství nerozšiřoval.

Tedy, jeho autorství to úplně není. Ivan na nástěnku pouze pověsil fotografii ze dne, kdy se naše parta vyřádila na Poborským, který se na snímku rozvaluje na špinavé lavičce jako bezdomovec. Takže si učitel po ostudě, kdy tenkrát přišel s viditelnou kocovinou a načmáranými fousy, vysloužil ještě větší trapas, protože celá škola vidí tento dokument. Vtip je to výborný, ale momentálně si nejsem úplně jistý, zda si to Poborský zaslouží. Vždy při mně stál. Jen při kauze Soli se trochu zčeřily vody našeho vztahu mezi učitelem a studentem. I za náš nedávný útěk z vyučování jsme si s Ivanem vysloužili pouze neomluvené hodiny výměnou za vysvětlení, proč jsme tak učinili a slib, že už se to nestane. Ale jelikož jako pedagog na vojenské škole by měl menší teror nezkrotných vyvrhelů vydržet, tak Ivanovi tento vtípek schvaluji a co víc, jsem pyšný, že jeho spolupachatel je opět starý Hellboy. I když by to mělo zůstat v tajnosti, protože kdyby se to rozkřiklo, tak hrozí další průšvih a ten už by mohl být poslední.

-----------------------

Poprosila bych Vás o komentář na závěr. Jak jste s příběhem spokojeni? Líbil se Vám nebo to byla jen taková slátanina? Nebojte se upřímnosti, nezhroutím se.  ;) Jaký konec jste si vlastně sami představovali? Popřípadě uvítali byste něco jako volné pokračování? Moc děkuji za všechna votes, komentáře i zprávy.

A pokud by Vás zajímala má další tvorba, tak připravují příběh "Nemocná není bezmocná"

Popis:

Chtěla zapadnout do kolektivu, ale občas ji odstrkovali. Toužila být jako ostatní děvčata. Smát se hloupým vtipům, povídat si tajnůstky a mít také úspěch u kluků. Ale často musela řešit svoji nemoc, která jí přinášela zbytečně útrapy. I když byla na první pohled úplně normální holka, tak se něčím trápila. Měla holt nízké sebevědomí a potřebovala někoho, kdo by jí ho pozvedl.

Příběh je lehce inspirován skuečností. Nebojte, nebudu psát o nemoci, o které vím jen někde z doslechu. Více se ale dozvíte v knize Nemocná nemocná.

Trailer(pokud se Vám nezobrazuje, dejte vědět):