Sladký internátní život

Část 45

Promiň miláčku, ale jsem opravdu naštvaný. Chápu tvoje starosti, ale... Ale ne, nechápu je. Vždyť žiju, ne? Tak proč vyšiluje? Zamířil jsem napřed dovnitř zkulturnit se.

„Ty brečíš?" všiml jsem si v chodbě. „Neblázni," vešel jsem do koupelny.

„Ale..."

„Co je ti?"

„Víš, jak jsem se bála? Bolí to, Martine? I ti dva raději hned zdrhli."

I po opláchnutí obličeje jsem se zhrozil. Ano, to je opravdu k pláči. Koukat se na tenhle ksicht. Natržené líčko, rozpatlaná zaschlá krev. Připadlo mi to komické, zabublal jsem smíchem. Mám obličej jako by ho přejel tank.

„Moc to prožíváš, Karin, zmizeli, protože věděli, že se vlastně nic neděje. Kdyby dělo, podpořili by mě. Toho se neboj," zastal jsem se svých kamarádů a nechal jsem si do dlaní znovu napustit vodu.

„Nebolí tě to?"

„Leden by si měl pomalu kopat hrob," neodpověděl jsem.

Promiň Karin, ale to byla pitomá otázka. JISTĚŽE BOLÍ!

Po podrobnějším prohlédnutí stavu mého obličeje jsem zjistil, že kůže je mnohem méně rozškrábnutá než jsem očekával. A nos po jednom obkladu krvácet přestal.

„Takhle se jako rvete běžně?" ptá se Karin.

„On dotírá. Chce si něco dokázat. Já se s nikým běžně nervu, ale bránit se musím."

Pohladila mě ve vlasech.

„Už se uklidni," usmál jsem se na ni.

Úsměv mi oplatila a políbila mě. Zdvihl jsem ji, vyjekla. Přehodil jsem si ji jako pytel brambor.

„Pusť to z hlavy," položil jsem ji na postel, svlékl jí triko, své jsem také přetáhl přes hlavu a požil jsem se na ní. Nechal jsem se zaplavit Karininými polibky. Prsty mi objíždí břicho a svaly. „lásko, princezno."

Sundává mi kalhoty. „sestra už o tobě ví," zvedla ke mně oči.

„To jsem jedině rád," zvadla mi náladu. A nejen tu.

„Martine," objevila se po našem milování nad mým obličejem a jemně mi políbila ranku pod okem.

„Co?"

„Ehm... musím ti něco říct."

„Miluju tě," ujistil jsem ji. Ať půjde o cokoli, tenhle fakt se nezmění.

„Jo, ale," hladí mě po hrudníku.

„Vybrali mě na jednu soutěž."

„To je bezva, ne? Jako v malování?"

„Jo, budu kvůli tomu teď týden pryč. Od pondělí. Do neděle."

„Jo tak," to není až tak dlouhá doba, „to se přežije, ale i když to bude asi dost těžké."

„Jo."

„Tak pojď, pořádně se rozloučíme."

Zita