Sladký internátní život

Část 18

„Mýmu fotrovi bylo o rok méně než mě," takže sedmnáct. Připálil jsem si. „pak vesele utekl jak to tak bývá. Nikdo pořádně neví kam ani s kým, přísahám, že kdybych ho někdy potkal, skopu ho do hranaté kuličky a už nevstane," otevřel jsem okno. „Helena, moje matka, si pak vzala toho blbečka a ždímá z něho prachy. Prý mu tenkrát nevadilo, že už měla děcko, ale nějak asi časem názor změnil. Igor Je hráblej hysterik, nic víc. Na všechny jen bezdůvodně řve a vylívá si zlost. Já za svou sestrou a za Helenou stál, jak to šlo, ale co jsem z toho kdy měl? Jen nevděk, tak jsem se na to vykašlal. Jedna je hloupá a akorát mě pubertálně posílá do háje, slušně řečeno, protože ta holka má slovník horší, než celá vojárna. A ta druhá mě neustále pálí do obličeje, jak mě vlastně nesnáší, ať raději už mlčím, že jsem stejný jak můj fotr. Znám její slova zpaměti: Den ode dne se mu podobáš víc a víc. Tím jak vypadáš, jak jednáš. Prostě vším, jsi celý Kryštof!" Napodobil jsem Helenin hlas. „Jako bych za to mohl," poznamenal jsem ironicky. „za to, že ona se nedovede smířit s nešťastnou první láskou, která je roky pryč. Je totálně zoufalá."

„Hm."

„Ale jinak si žiju celkem fajn," usmál jsem se, „už budeme mluvit konečně o tobě? Už ti to stačilo?"

„No, u mě není nic zajímavýho. Ráno do školy, odpoledne na intr a na víkend domů."

„Nikam jinam nezajdeš?"

„Ne. Vlastně jo. Občas někam se sestrou a spolubydlící."

„A o víkendu, ne? V pátek se hlavně chodí ven. Ne jen na kofolu za intr."

„To není s kým."

„Jak to? Přítele, kluka nějakého, nemáš?"

„Ne."

„Možná je to lepší. Takový jako ty nejsou zkažené. Tím světem okolo. Jako má pitomá sestra. Když byla malá, bývala docela roztomiloučká. Taková malá sladká blondýnka. Jako ty. Ale naše malé město je plný zmetků. Začala tahat domů pitomý kamarádky, který ani nechtěly chodit za ní, ale za fotrovýma prachama a jejím starším hnědookým bráškou, takže jí to pochopitelně štvalo. Karolína na prachy nikdy nebyla. Ty jí jsou ukradený. Ona jen fetuje a chrápe, s kým může. Ze vzteku, na truc nebo z něčeho jinýho, kdo ví."

Zvedl jsem oči ke Karin. Je vážně pěkná. Z blízka ještě mnohem víc. Zdravá barva ve tváři, na které sedí dvě zelenohnědá kukadla. Téměř hned je sklopila.

„Vy jste se sestrou úplně stejný?" Napadlo mě.

„Jo."

„Ale nějaký rozdíl mezi vámi musí být."

„Nemusí."

„Ale jo. Podle čeho se rozlišujete?"

„To už se pak pozná, když nás znáš líp."

„Takže nic není? Žádný vizuální znamení? Tomu nevěřím. To mají každý dvojčata."

„To, jak malujeme. To možná. Ale jako laik to stejně nepoznáš. Ale Zita při jídle drží nůž v levé ruce, i když je jinak pravák. To nikdo nechápe. Pak už nic."

„Ale to mě nezajímá. Já chci vědět něco, s čím jste se narodili. I jednovaječný dvojčata takový rozdíly mají. Tvar obličeje," chytil jsem ji za bradu, otočil si ji čelem k sobě a podíval se na ni. „velikost očí nebo nějakou pihu."

„Co já vím. Tak podrobně jsme se nezkoumaly," uculuje se podezřele.

„To mi neříkej. To musíte mít zmáknutý od narození. A proč se tak divně směješ?"

„Jen tak."

„Aha, jen tak. To určitě. Něco mi zatajuješ. Nějaký rozdíl tam bude, že jo."

„Jen malý," přiznala.

„A to?"

„Neřeknu."

„Dobře, nech si ho pro sebe," doporučil jsem jí s vážným pohledem.

Po tom, co jsem jí ukázal místo, kam čas od času s partou zajdeme, jsme zavítali do knihovny, což byl původně cíl naší cesty. Nakonec jsme se zasekli venku před mým královstvím. Jak jsme začali přezdívat dům, který jsem si našel a koupil.

„Kdy se zas uvidíme?" Zeptal jsem se. Nastal čas loučení.

„Co? Nevím."

„Co nejdřív, ne? Zítra máš čas?"

„Jo, snad jo."

„Takže zítra."

Usmála se na mě.

„V pět tady."

„Dobře," souhlasila.

Zita

„Kde jsi tak dlouho?" aby moje drahá sestřička někde sama trajdala celý den, až do konce vycházek se stalo poprvé. „Ani si mi nedala vědět. Není to trochu bezohledný?"

„Úplně jsem zapomněla, promiň," omlouvá se.

„Vyhodí si jednou z kopejtka a už dostane sprda, to jsou poměry," chichotá se Elis.

„Kde jsi byla, proboha?"

„Pro tu četbu. Vždyť to víš."

„Snad mě nechceš krmit tím, že si byla celý den půjčovat knihy. To si je tam už i četla, ne?"

„Třeba je tam tiskli," neodpustila si Elis poznámku.

„Ještě chvilku a volala jsem ti."

„Tak jí nech," zastala se jí Eliška.

Nebýt právě Elis, psala bych Karin zprávy hned, když mi to začínalo být podezřelé. Ale ona tvrdila, že se nemám chovat jako hysterická stíhačka. Když jsem prý její sestra, ať se nechovám jako naše ustaraná maminka. Pro jednou jsem slíbila, že jí poslechnu.

Dnes je první hodina matematika. Písemka. Horší začátek dne jsme se sestrou čekat nemohly. Z tohoto předmětu neumíme ani jedna splácat třeba jen hloupou rovnici, takže na nadílku číslic v zadání hledíme se zoufalstvím v očích.

„Holky, Karin," šeptla na nás ze zadu spolužačka. „Výsledky," špitla a podala lísteček složený do malého čtverečku.

S Karin jsme se na sebe užasle podívaly. Sestra papírek rychle rozložila. Nejspíš koluje po celé třídě. Je rozdělený na dvě části a na každé jsou jiné výpočty. Jedna patří skupině A a druhá je pro Béčko.

„Bezva," ulevila jsem si a začala co nejméně nápadně opisovat celý postup i s výsledky.

--------------------------

Myslíte, že se to s Martinovou rodinou nějak vyřeší?

Jak Zita skousne, že Karin začala randit s klukem, kterého nemá ráda? Nebo to ani nezjisti?

Příště si můžete přečíst:

„Tramtadadá," Eliška se záludně usmívá, hrábla do kapsy u mikiny. „A zde je naše nová kamarádka Duhovka," vytáhla v hrsti velikou myš a dala jí pusu na čumák.

Moje jiskřička definitivně uhasla. „Co?" Koukám vykuleně a překvapeně.

„To myslíš vážně?" Strachuje se sestra.

-------------------