Sladký internátní život

Část 57

„A co je zas tohle?" vykřikl učitel vytočený do vrtule, jen uletět. „Kam si myslíš, že jako letíš?"

„Běž za ní, dělej," pobídl mě Kamil.

Poslechl jsem ho. Ani nevím, proč.

„Švorc, dej si bacha, sakra," zaslechl jsem ještě za sebou Poborského hlas.

Usadila se, kde jinde, než na dámských záchodech. První co jsem udělal, když jsem se tam naproti ní objevil, zaštrachal jsem v zadní kapse džínů a vytáhl z ní krabičku cigaret na uklidnění.

„Co to má bejt?" zeptal jsem se jí.

Usadila se na zemi opřena o zeď vedle umyvadel „Já..." není schopna slova.

Připálil jsem si, „myslel jsem, že máš rozum."

„Nemám," vyhrkla ze sebe a spustila pláč.

Měl jsem zůstat ve třídě. Co tady s ubulenou holkou? Jen jsem na sebe ještě víc vrhl podezření, „uklidni se. Prosím tě. A vysvětli mi to. Tohle nemáš zapotřebí. Dělat tu nějaký scénky."

„Já tě chtěla jen pomstít," škytla.

Zarazila mě „To jsi byla fakt ty?"

„Jo."

Teď to teprve chápu. To, jak se na mě tenkrát v autě podívala. Když jsme jeli do nemocnice s moji přelámanou rukou. Její podivný výraz neznamenal nic jiného, než chci pomstu. „To je směšný."

„Já vím," fňuká dál.

„Hm, tak to je hlavní. Že to víš. Tak aspoň přestaň řvát. To se vyřeší. Jak si ho otrávila? A kde jsi to vzala?" když šla s Karolínou pro panáky, tak se na chvilku s Lednem střetli. Jinak byla stále s námi.

„Od Soliho. Dala jsem mu do piva trochu opia,"

„To je mi jasný, že od Soliho. Ale... Víš kdo to je?" zkontroloval jsem dveře, jestli za nimi nestojí odposlech. A poté jsem omrkl spodek kabinek, zda neuvidím nohy zvědavců.

„Vím," špitla utápějíc se v slzách.

„A kdo?"

„Já."

Podíval jsem se na ní, „ale já myslím doopravdy."

„Já taky."

Vlastně, proč by nemohla být? Protože je blonďatá a má nevinný úsměv?

Aneta kývla, aby mi tu informaci pomohla vstřebat. Je to šok, to ano, ale zase to není nemožné, „to nemůže bejt pravda," stejně mi to k ní nesedí.

„Ale je."

„Kde to bereš?"

„Všechno od mého souseda. Jednoduchý. Kde to bere on, jsem se raději nezajímala. Dobře platím a to je jediný, co potřebuje. Jestli si vaří nebo má i on nějaké dealery, nezkoumám."

„Mými penězi," dodal jsem.

„Tvými penězi," znovu jí vytryskly slzy.

Vajgl jsem hodil na kachlíky a zašlápl.

Rozletěly se dveře. Tudíž jsem dokouřil opravdu včas. Nedopalek jsem ještě stačil odkopnout směrem k Anetě pod umyvadla, přičemž pod botou stejně zůstala čmouha popela a v místnosti puch kouře, kterého by si nevšiml jen člověk, který postrádá čich. Ale ten, kdo stojí ve dveřích, se mezi takové lidi určitě nepočítá. Poborský už s čistou nepočmáranou tváří.

„Tak kdo z vás mi to vysvětlí?" jistě nemá na mysli takovou banalitu, jako že jsem si před chvilkou zapálil, ale určitě to také poznal.

Navzdory vážné situaci jsem se pousmál. Bůh ví, jak to dopadne?

„Čemu se směješ?" zareagoval Poborský celkem logicky, „už takhle to máš dost nahnutý," přistoupil a zblízka se mi podíval do očí.

„Nic jsem neměl," tudíž nemůžu mít rozšířené zorničky ani popraskané žilky. No dobrá, včera jsem udělal po dlouhé době výjimku a užil si s přáteli ve věži. „a to dost dlouho, ale suďte, jak chcete. Mě je to už fuk."

„A kdo to tu vůbec kouřil?"

„Já. Taky byste si zapálil, kdyby na vás někdo pořád házel špínu."

Neodpověděl, kouká, „jdeme," zatáhl mě najednou za ruku a vyvedl z místnosti.

Naše pohledy se zapíchly k šelestu u třídy.

Učitel se rozkřikl na kluky vykukující ze dveří. A jde jim vynadat. Kontrolují stav situace, co se dá od bandy puberťáků za těchto podmínek čekat?

Já se vrátil na záchodky a podal Anetě ruku, aby se jí lépe vstávalo.

Vytáhla se. Tedy spíš jsem vytáhl já ji. „Miluju tě," šeptla, vzala v rychlosti mojí hlavu do svých dlaní a strčila mi jazyk do pusy.

Odstrčil jsem ji, „sakra," navíc se ve dveřích opět objevil Poborský, „jdi do háje, slyšíš?" doporučil jsem Anetě.

„Tak pojďte," kroutí hlavou třídní nechápavě. A pobízí nás.

Zavedl nás před jeho kabinet. Vyštrachal tam dvě maskáčové bundy, které přes nás přehodil, sám se trochu přioblékl a odvedl nás ven.

„Tak?" vyštrachal odkudsi krabičku s cigaretami a nabídl Anetě.

Zavrtěla hlavou.

Tak si připálil sám a nabídl mě.

„Jsem to já," přiznala se opět Aneta.

„Co jsi? Soli? Nebo si otrávila Sládka?"

„Jo."

„Ty drogy ti dodávají lidi ze školy? Je to důležitý, Aneto, jestli je v tom namočenej někdo další ze školy, tak ho práskni."

„Ne, nedodával mi nikdo odsud," popotahuje.

„Co s ní bude?" zeptal jsem se.

„Nevím. Jestli je to pravda a ve všem má prsty ona," podíval se na Anetu tak trochu zklamaně, čímž u ní spustil další moře slz, „tak bude asi sedět, no. Otázka je, za co všechno. A z toho se odvodí na jak dlouho."

„Co?" vyjekla Aneta. „ale tohle jsem," rozbulila se zas a pověsila se na mě. „...nechtěla. Martine, já tě potřebuju. Miluju tě."

„Pusť mě," setřásám ji.

„Dealerství lehkých i těžkých drog mezi školáky..."

„Studenty," opravil jsem ho. „Nejsme až takové děti. I když se tak někteří občas chovají," dodal jsem tišeji.

„... a pak ta otrava. Jestli to u soudu pojmenují jako pokus o vraždu, asi si posedíš."

„Vražda?" vykulila seAneta. „Já... Chtěla jsem ho jen zfetovat do kaše. Aby se ráno jen tak nezvedl.Jak jsem mohla vědět, že je takový máslo? Ale jo, mohlo mě to napadnout. Vždyťsi nikdy nic pořádnýho nekoupil Jen řečičky. Ale zabít? To přeci... Martine...,"kouká se na mě Jako bych měl moc jí z té rejže vytáhnout.

-------------

Tak co? Jak se Vám líbí konečně konečně trošku akční děj? Jak se podle Vás budou dál ubírat některé vedlejší zápkletky? Tipujte! Budu jen ráda