Sladký internátní život

Část 20

Michaela

Po tom, co jsem viděla Gábiny novou trvalou, jsem dlouhou dobu strávila před zrcadlem, jako právě teď, a přemýšlela, co mám udělat já se svými vlasy, aby opět každému, kdo se na ně podívá, padla čelist k zemi s myšlenou, že mám tu nejkrásnější hřívu pod sluncem. Je to má největší chlouba, do kadeřnice, ke které jsem na zítřek objednaná, dokážu investovat nekřesťanské částky, jen abych svoji korunu krásy měla v tom nejlepším stavu, co to jen jde. Po dlouhém přemýšlení, zkoušení účesů, vymýšlení jiných střihů a dokonce i barev, ale to jsem vyloučila velmi brzy, protože v černé se cítím prostě nejlépe, jsem se rozhodla pro rastacopánky. K této myšlence mě dovedla barmanka z Ideal baru, která má na hlavě cosi podobného. Jemné copy se ale k mé osobě hodí ale mnohem víc, než dredy, které má ona.

Karina

Nějak jsem se s tím Hnědoočkem podivně spřátelila. Scházíme se skoro denně už asi týden. Přesto si ho nechci pustit příliš k tělu. Patří prostě jiným holkám. Bůh ví, co od něho nakonec čekat? Momentálně nám ale opět nastává čas loučení. Sedíme u něho na menší zahrádce na pokáceném kmenu od stromu a povídáme si. No, zahrada se tomu úplně říci nedá. Možná tak kus džungle.

„Hele," vytáhl z kapsy nějaký zmačkaný lístek, „na co by si šla?" Zeptal se a narovnal ho, přičemž jsem zjistila, že je to program multikina, které je v horním patře Expresu.

„To fakt nevím."

„Fantasy, komedie... na co chceš?" podává mi letáček.

S rozpačitým úsměvem jsem ho přijala. „nevím," líbí se mi romantické filmy, ale ty by asi zase nebyly to pravé pro něho, jako pro kluka. Jedině třeba nějaký vtipný snímek, ten neurazí snad nikoho.

„Tak ve který čas chceš jít?"

„Co já vím? Někdy odpoledne. Vždyť jindy ani nemůžu."

„Dobře, tak se sejdeme zítra tady za domem asi ve tři," navrhl. „něco vybereme."

„fajn," už se opravdu chystám jít.

Martin

„Chyba," zasáhl učitel do cvičení mých spolužáků, kteří špatně trénují chvat, jenž nám před chvílí sám předvedl. „Máte ruce jinak, než mají být," opravuje je, „dejte je víc dozadu." Trochu zamyšleně se otočil na skupinu starších kluků, kteří trénují se svým učitelem ve druhé polovině tělocvičny, „třeťáci, předveďte jim to někdo. Sládek," vyslovil Silvestrovo příjmení. „třeba ty se Švorcem."

„Proč já?" ozval jsem se.

„Protože jsem to řekl," fakt nejlepší důvod. Jakoby nevěděl, že se nenávidíme.

První leden se přikolébal, stoupl si naproti mně a kouká.

„Tak dělej, celou dobu se směješ, jak to cvičí špatně. Jakoby to tobě před rokem šlo. Tak se předveď," popohnal ho Poborský. Už chápu, proč my dva. Chce ho potrestat. Doufá, že to se mnou projede. Zlomyslně jsem se zasmál.

Leden mě čapl, divně vzadu zkroutil ruce, zabolelo to, já nestačil říct ani pořádné au, něco ve mně křuplo a rázem ležím zemi téměř bez vědomí.

„Švorc, máš se trochu bránit, vybral jsem tě jako schopného," slyším někde v pozadí, jak na mě učitel mluví.

Nedokážu mu ale odpovědět. Jediné co v tomto okamžiku mohu, je vnímání strašné bolesti v levé ruce.

„No tak, dejte mu nohy nahoru, je mimo. To tebe jsem dobře nevybral, Sládek, co si dělal?"

„Ať to bylo cokoli, bylo to schválně," podotkl Ivan, jehož hlas rozeznávám mezi ostatními, kteří komentují barvu mého obličeje, vyslovují Lednovi obdiv, že mě dokázal položit na lopatky a zesměšňují tuto situaci pubertálními řečmi, jak to dokážou jen moji spolužáci.

„To nemůžeš poznat," osočil se na něho učitel, „Švorc, komunikuj. Co ti je? Mám snad volat rovnou sanitku nebo jsi schopný se sebrat a dojít k autu?" Poborský ze situace není moc rozhozený. Podobné věci má v tělocvičně na denním pořádku.

„Do háje," zašklebil jsem se bolestí. „Já nemůžu řídit," napadlo mě.

Nad sebou slyším Anetino jemné zahihňání.

„Aha, takže to tak děsný nebude. Vstávej, Romanka neučí, odveze tě do nemocnice."

„Taky mě někdo přerazte, já chci jet taky se slečnou Romankou," zašaškoval Robin.

Nohy, které jsem dosud měl vzhůru, někdo konečně opět položil. Cítím, jak se mě snaží pro změnu zvednout z parket. Teprve teď jsem otevřel oči.

„Můžu jet s nimi?" zeptala se Aneta. První, kterou jsem zahlédl.

„Jestli si zařídíš omluvenku?" Dal jí Poborský suše najevo nesouhlas.

Já jsem všechny okolo setřásl. Vstát chci sám. S jejich pomocí to bude mnohem složitější, než bez ní. Vzpamatoval jsem se natolik, že se opět chci stát soběstačným člověkem. Kousek mé důstojnosti by mi mohli nechat.

„Co to třeba někde říct? Že to udělal schválně," otočila se na mě Aneta po tom, co se mi jakžtakž podařilo postavit. Hlouček kluků se ode mě vzdálil s nadávkami do nevděčného snoba, který nestojí o pomoc a učitel odešel o kousek dál s telefonem v ruce.

„To mi tak někdo uvěří," v řeči mě zarazila bolest, která vystřelila do ruky jako silný proud. „Měli by mě za blázna. Anetko, vrať se ke svým starostem," míříme spolu směrem ke dveřím tělocvičny.

„Ale... co...," koktá divně „přeci to tak nenecháš?"

„Tím si buď jistá, beruško," zacukrovala slečna Romanka, která se tu najednou objevila.

Poborský ji nejspíš zavolal z mobilu. Lenost mu nedovolila dojít za ní do kabinetu.

„Kam si myslíš, že jako jdeš, Aneto!" Křičí třídní za mojí spolužačkou.

„Udělalo se mi nějak nevolno," suverénně ho odpálkovala.

Jen bůh ví, kde se v ní ta drzost vzala.

Zalezli jsme konečně do auta slečny Romanky. Aneta se nejspíš rozhodla trucovat, je uražená. Ale popravdě mě to momentálně nezajímá.

„Martine, jestli s tím budeš něco mít..."

„Tak co?"

„Tebe to hodně bolí, a jestli s tím budeš něco mít, tak..."

„Tak co?" Zeptal jsem se podruhé.

„Takhle si nikdy nezbledl," místo odpovědi změnila téma.

Mezitím co jsem jí oznámil, že mám nízký tlak, tak slečna Romanka řekla Má nízký tlak, tudíž není o čem dál přemýšlet.

„Tohle řeš přes učitele," vede si svou.

„Aneto, nepleť se do toho," poradil jsem jí.

Její momentální výraz si budu pamatovat hodně dlouho. Nejspíš mi nevypadne z mysli, dokud nepochopím, co vlastně znamená.

--------------

Myslíte, že se ruka brzy zhojí? Proč je Aneta tak naštvaná?

Příště si můžete přečíst:

   Nevím co dál. Pomalu mě popadá zoufalství. Karinina záhadnost mi vadí. „A vůbec, co když se jí něco stane?"

„Jo, co když jí někdo brutálně znásilní a zahrabe v lese rozkrájenou na malé kousíčky," jako vždy zlehčuje situaci.

„Myslíš, že se to nemůže stát?"

„Tak jí dopřej, ať si trochu užije. Třeba se takhle cítí důležitě. Jednou ti to určitě všechno řekne. Teď jí jen baví dělat drahoty."

„Ach jo."

„Pojď mě radši česat. Ona přijde, neboj. Vždycky přijde."

----------------------