Sladký internátní život

Část 46

Jistě jste si všimli, že příběh je už trochu starší. Z doby, kdy se u nás ještě nepoužívaly Facebooky  a podobně. Tudíž to berte malinko jako retro. Kamil například v tomto díle bude používat ICQ, tedy program, který "frčel" asi před deseti lety. Tak se zkuste pří každém čtení Sladkého internátního života do tohoto období transportovat.

„Cože?"

„Jo. Nějaký megaprůšvih."

Hm, zase někdo snědl příliš vtipné kaše. Ušklíbl jsem se a posadil se na místo. Jestli je to pravda, tak ať mi to říďa přijde říci sám. Kdo má těm existencím ze třídy věřit? Po ránu je člověk dost unavený na to, aby jen tak zbytečně jako šašek běhal po škole.

„Švorc," učitel se ale hrne těsně za mnou, nesouce v ústech mé jméno. „co tu ještě děláš? Dal jsem tě poslat do ředitelny."

„Člověk si musí trochu vydechnout, ne?"

„Padej!"

„A proč vlastně?"

„Co já vím? Asi zas nějaký problém. Na kontě jich málo nemáš. Prostě běž."

Jdu chodbou. Nikdy jsem tyto záležitosti nebral příliš vážně. Pokaždé se to vyřešilo nějakým napomenutím nebo něčím podobným. Vše se vysvětlí. Dorazil jsem ke dveřím ředitelny, které tak dobře znám. Jen těsně před zaklepáním mi na mysl přišla otázka, proč vlastně? Vždyť v poslední době jsem opravdu nic neprovedl. Je to jasné, zase na mě někdo cosi hodil. Otevřel jsem a divil se sám sobě. Proč si myslím, že na mě NĚKDO něco hodil? To LEDEN mi zase přišil nějaký průšvih. Rozvaluje se v místnosti na křesle naproti pracovnímu stolu.

„Mám na práci mnohem důležitější věci," mrkl na hodinky zástupce ředitele, který tyto záležitosti většinou řeší, „takže si pospíšíme. Jako první se všichni jistě shodneme, že ten monokl pod okem ti udělal Sládek."

Podíval jsem se na jmenovaného. Ten mě propálil naskrz svým lejzrovým zrakem.

„Proč se tak nenávidíte, se od vás asi nedozvím, že."

„Bylo to mimo školu," hájí se První leden chladným hlasem, „nechápu, proč tu sedíme," takže koukám, Smrádek ví velké kulové o tomto pozvání na kobereček stejně jako já.

„První názor, který máme společný. Kdo najde další má u mě meloun," ujel mi nemístný fór.

„Jistě by to nebyl problém, Švorč. Nemyslím něco najít, jak se na vás dívám, milion sem, milion tam, že. A žerty si nechte na doma. Jak jsem řekl, není na to čas. Ano, tohle bylo mimo školu, ale ta ruka a mnoho jiných rvaček ne."

„To byla nehoda," ohradil se ten vůl.

„Všichni víme, jak to doopravdy bylo. Na této škole nevěřím na nehody. Pouze špatně maskovaný útok to byl. S tím bys v terénu neuspěl. Podpásovky, přesila, dýka do zad," opakuje říďa moje slova a na Lednovi začíná být vidět značné rozčílení. Pravda holt bolí.

„Na téhle škole se toleruje kdejaká vulgarita a výstřednosti," podíval se pro změnu na mě, „jinak to asi nejde. Byla by potřeba v každé třídě četa hlídek s dostatkem morfia na zklidnění, aby to tak nebylo. Ale co opravdu nenávidím, jsou rvačky. Kdyby se tolerovaly i ty, zavládne tu totální anarchie a zbláznili bychom se tu všichni. Takže ve zkratce: Sládek podmínka a Švorc napomenutí ředitele."