Sladký internátní život

Část 60

Hned po tomto stresujícím okamžiku jsem dostal chuť na nikotin. Vytáhl jsem krabičku a připálil si.

„Proč?" ozval se vedle mě znovu jeho hlas. Dohání mě. „Slyšíš? Martine! Nebo tě ta holka šílená přejmenovala?"

Holkou šílenou teď asi myslí Helenu, moji matku. „Ne," prudce jsem se otočil. „Proč si to udělal?"

„Co? Já ale nevím co? Proč jsem ukradl tu motorku?"

Nechápu.

„Protože to tvoje matka všechno chtěla, dal jsem jí víc, než modrý z nebe. Ale odnesl jsi to ty, promiň. Když jsem jí na těch očích něco uviděl, udělal jsem první poslední jen proto, aby to měla. Všechno jen kvůli tomu, že jsem byl mladej a bláznivej. Jako teď ty, tak proto odpouštím tobě ten můj rozmlácený obličej."

„Ty mě!?" skočil jsem mu do řeči. „Co to tu blábolíš? O motorce, o lásce? Vůbec mě se sebou nesrovnávej, já nekradu. To nemusím. Svoji káru mám, ne jednu," dodal jsem. „a jestli jsem hřešil, tak jedině kvůli tobě!"

„Já ti nerozumím. Ty mě ale očividně taký ne."

„To máš pravdu, ale čekáš snad něco jinýho? Poprvé v životě tě tu vidím v osmnácti letech. A ty si snad myslíš, že ti budu rozumět?"

„Martine, děláš, jak kdybych za to všechno mohl. Víš, jak já jsem rád? Nemáš tušení, co se ve mně odehrává A ty... ty jsi mě...," prvně se usmál. Stejně ironicky jako to dělávám i já. „normálně zbil," směje se.

Nechápu ani jedno jeho slovo. „co mi to tu vykládáš? Vykašli se na to. Než ses tu objevil, tak mi bylo dobře. Tak si zas plav za svým."

„Cože?"

„Ode mě nic nečekej. Je pozdě měnit rozhodnutí, který si udělal před lety. Teď už se o sebe umím postarat sám."

„Jaký rozhodnutí? O čem to mluvíš? Co ti Helena o mě nakecala? Víš ty vůbec, jak to všechno bylo?"

Posadil jsem se na lavičku. Potřebuji se uklidnit. Ještě aby odešel ten hňup a třeba by se mi to mohlo zdařit.

„Ty nevíš nic," vytáhl si také cigarety a posadil se vedle mě.

„Vím dost," odsunul jsem se co nejvíce na okraj lavičky.

„Tak povídej," připálil si a nabídl mi.

„Mám svoje," ohrnul jsem nos „a lepší," vytáhl jsem ty své, o několik tříd kvalitnější.

„Dobře, tak nic neříkej, šla za lepším, viď," sjel mě pohledem. „vždycky byla na prachy."

„Možná naštěstí, protože když by zůstala sama, nezvládala by život okolo. Prachy potřebovala, protože plíny taky něco stojej. A ty, ses na ní vybodl."

„Co to pořád meleš?" zvýšil hlas dotčeně, „ty fakt vůbec nic nevíš. Ona se vybodla na mě! A ještě mi sebrala tebe. A koukám, že tě taky pěkně zmanipulovala. Nakecala ti nějaký hlouposti. To umí fakt jen ženská, tohle. Manipulovat s lidmi uměla dobře."

Tímto mě dost zarazil. Připadám si jak blázen. Jako bych byl znovu to mimino, které nemá o světě kolem ani ponětí. Tato možnost mě nikdy nenapadla. Možnost, že mi Helena nabulíkovala, co se jí hodilo. Ale kdo mi zaručí, že nelže on? Mohou mi oba nakecat, co chtějí a já se pravdy jen těžko dopátrám. „chceš mi říct, že mi celý život lhala?" na druhou stranu by to k Heleně sedělo.

„To tě nikdy nenapadlo? Jaká je teď? Jak se k tobě chová? Vychovávala tě vůbec ona?"

„Nevím, jaká je teď. Nestýkám se s ní asi tři roky. Před tím se chovala jako bohatýrská panička, která prodá duše svých dětí pro koženou pohovku nebo luxusní plesové šaty..."

„Dětí?" opakuje.

„...a nevychovával mě nikdo. Ona už vůbec ne."

„Ani žádná chůva? Nebo tak?"

„Jo, zkoušela jich pár, ale všechny to vzdaly."

„A má víc děti?"

„Jo, ještě s Igorem. Tím blbem. Moji sestru."

„Aha. Vypadá to, že celkově život nic moc."

„Jo, to je fakt. Nezvládala nic."

„Vidíš, pojď se mrknout na ten baráček. Kupuješ ho ty, že jo. To je taková náhoda."

„Nekupuju, už nechci. Jak mám vědět, že nelžeš ty?"

„Přemýšlej, já tu káču už léta neznám. Ty ale určitě najdeš nějaký souvislosti, podle kterých poznáš pravdu."

„Tak mi řekni, jak to celý bylo," Schválně, jak bude do sebe skládanka zapadat.

„Co řekla ona tobě? Proč jsem podle ní jen tak zdrhl?"

„Jak, co řekla ona? Aby sis podle toho utvořil vlastní verzi? První mluv ty."

„Já... ukradl jsem motorku, jak jsem říkal. Spíš jsem si ji vypůjčil, ale to se těžko dokazuje, když to bylo bez souhlasu majitele. A to všechno kvůli Heleně. Kvůli tomu, že si chtěla užívat a já jí zobal z ruky. Pravda je, že to tenkrát bylo fajn. Jezdili jsme jak blázni, celý den, vlastně už i s tebou," tím asi chce říci, že Helena už v těhotenství byla nezodpovědná nána, „pak ještě druhý den," vypadá to, že se při vzpomínce na steré časy trochu zasnil, „ale pak soud, krádež... A vezlo se to. A co jsou dva měsíce v base naproti dvěma rádoby hezkým dním? Heleně jsem denně nechával posílat dopisy," střípky pochroumané historie mi do sebe opravdu začínají pasovat. Teď teprve se z nich rýsuje zřetelný obraz minulosti. Snad už pravdivý. „Na ty první odpovídala. Její poslední odpověď ale byla celá divná. Tu jsem četl několikrát a smysl mi to nedává dodnes. Něco jako neobratný rozloučení. Proto jsem podle něho poznal, že není mrtvá, jak mi řekla její matka, když jsem se vrátil z lochu a hledal ji. Tvrdila, že se zabila v autě a ty s ní. Nezbaštil jsem jí ani slovo. Bylo jí vidět ve ksichtě, že lže a jen se mě potřebuje zbavit. Tak jsem dlouho neotravoval a snažil jsem se s tím stoprocentně smířit," s jemným úsměvem si odfrkl, „ani nevím, jestli ty další dopisy vůbec otevřela."

„Jo, otevřela. Četla si je pořád dokola. Občas jsem za ní přišel do pokoje a ona je hned schovala. Když se to stalo po několikáté, tak jsem si vyčíhl, až bude pryč, abych ty její tajnosti mohl prozkoumat. Mohlo mi být asi deset. Přečetl jsem jen pár řádků. Nemohl jsem to přelouskat. Škrábeš hůř než nadržený kocour. Došlo mi, že je to od nějakého chlápka, kterému zlomila srdce. Nepřipisoval jsem tomu význam."

„A co ty? Co víš ty?"

„Říkala, že jsi hajzl, že když ses o mně dozvěděl, tak si vzal jednoduše beze slova do zaječích. A je tebou posedlá doteď. Možná to jsou výčitky, co já vím? Vždycky jsem říkal, že se nevyléčila z první lásky, proto nenávidí mě. Denně mi vyčítala, že jsem ti čím dál víc podobný."

„Tak vidíš," usmál se.

„Nechápu, proč to udělala."

„Bála se, být bez peněz. Švorce by si vzít přeci nemohla," zasmál se. „a co dál?"

„Co? Co dál?"

„Co Škola, holky, tvůj život? Bydlíš ještě v Houštěnicích? Jestli dobře chápu,tak se teď chceš stěhovat, jo? Proč zrovna sem?" zahltil mě otázkami. „Jsi můj syn a vůbec nic o tobě nevím. Viděl jsem tě jednou. A to na fotce, kterou mi Helena poslala do vězení. Ještě než jí přeskočilo."

-----------

Všem, kteří se dočetli až sem, děkuji z celého srdce a gratuluji, že dokázali přelouskat všech 60 částí. Vážím si každého z Vás. DÍKY! Budu ráda, když zanecháte nějaký komentář, ať o Vás také vím.

Příště si přečtete:

„Ty jsi normálně děsně rozmazlenej, řekl ti to někdo?" ustoupil dva kroky. Není si jist, jestli nepřijde další várka pěstí.

Jehovýrazu se musím smát „jo, skoro každý mi to říká.