Část 42

79 11 0
                                    


Tentokrát mi cesta utekla mnohem rychleji než prvně s Martinem. Dveře se před námi objevily v cuku letu. Překážka. Doufám, že ji zvládnu překonat. Strčila jsem do nich. Jednou, dvakrát, třikrát. „Jen přesně nevím, jak ty dveře otevřít," vytáhla jsem z prahu šroubek a práh odsunula. Opět jsem do dveří silou strčila. Zamyslela jsem se, jak to tenkrát Hnědoočko dokázal? Trochu na mě padá zoufalství. Ale musím, když už jsme tady! Zalomcovala jsem klikou. Tam, zpět a potom taky nahoru a dolů. Jakoby dveře někde povolily. Ale byl to jen pocit. Zkusila jsem tedy znovu pomalu dveře nadzvednout. Dokonce pomocí špičky boty, kterou jsem strčila do mezery pod dveřmi. Jak to zkoušel i Martin. Když jsem je nadzdvihla, povolilo to znovu. Ještě víc jsem zatlačila a to nejen směrem od sebe, ale i nahoru. Opřela jsem se vší silou. Dveře se otevřely a já, jak jsem o ně byla opřená celou vahou, tak jsem spadla do místnosti. „No, a je to," pokusila jsem se o úsměv celá zmrzačená a s rozbitou botou.

Holky se na povel rozchechtaly.

„Tak to je bájo," pronesla Eliška nadšeně.

Zatímco já se teprve sbírám ze země a oklepávám z pádu.

„Bomba," Elis nadále švitoří.

„Jak si tu na to přišla?" ptají se holky poněkolikáté.

„No, dlouhá historie. Někdo mi to tu prostě ukázal."

„Myslím, že je nejvyšší čas jít s tou historií napovrch," prohlíží si Eliška starou skříňku, „nebo se Zita zblázní," dodala, „no, ale ať to bylo jakkoli, tak to je boží. Tohle je snad ještě původní vybavení tady ze zámku."

„Vlastně myslím, že jo," uznala jsem.

„Nebudeme z toho mít průšvih?" Napadlo Zitu, „že jsme se sem vloupaly?"

„Ale prdlajs," krotí její myšlenky Elis, „tady je to zapomenuté," usoudila, „i když...," vytáhla z jednoho šuplíku krabičku cigaret. „Tak kdo sem chodí? Kdo tě sem zavedl?" Ptá se, „tak holky, je nejvyšší čas si zapálit," rozesmála se, vysunula cigaretu a zapalovač z jedné načaté krabičky.

„Tohle ale určitě původní nebude," Zita si prohlíží počmáraný stolek pod oknem. „Elis, nech to, bůh ví, komu to patří," najednou se zarazila, „aha, už to vím. Komu to asi patří. Fakt to raději nech," dodala.

A je to, nejspíš na to přišla.

„Co?" Eliška přiběhla k ní.

Zita ukázala na jeden z nápisů.

Kamilek, Ivánek, Anetka, Hellboýček," čte Elis nahlas, „Tak to je gól."

Zita mě lehce probodla pohledem.

Život je svině, ale nás baví," Elis předčítá další rytiny ve stole. „ Karin, je to ten Hellboýček, kterého myslím? Co s těmi lidmi máš? Kdo jsou?"

Sklopila jsem oči.

Haha," zasmála se Aubrechtka smrdí jak mokrej hadr," stále čte nahlas nápisy. „Tak tenhle výrok se jim povedl. Hele, znáš Hellboye líp? Je ve skutečnosti stejný blb jako se dělá na venek?"

„Ne, myslím, že ne. Vlastně vůbec není blb," vzchopila jsem se.

„Co?" projevila se Zita dost znechuceně.

Sladký internátní životKde žijí příběhy. Začni objevovat