Sladký internátní život

Část 76

            Nic na to neřekl, odešel a ve vteřině se vrátil s dalším pohárkem vína.

„Tak co se děje? Snad se na mě pořád nezlobíš."

„Ne," vyhrkal jsem bez zaváhání, „promiň, přehnala jsem to."

Usmál se.

„Ani jsem u toho všeho nebyla. A nic jsem neviděla ani neslyšela. Začala jsem vyšilovat jen kvůli sestře."

„Řekla si mi nespravedlivý věci."

„Já vím, proto se omlouvám."

„To nevadí," pohladil mě, „vždyť já se chovám jako idiot pořád. Tak ti nic vyčítat ani nemůžu. Proč vůbec nepiješ?"

„Ale vždyť víš."

„Ne, tohle na ženských nesnáším. Počítají s tím, že jim chlapy dokážou číst myšlenky. Často říkáte ne, i když myslíte ano. Pak je někdy náhodou vaše ne, opravdu ne. A to je průser na obzoru."

„Já tvoje úvahy taky občas nechápu," zatvářila jsem se, jakoby řekl naprostou hloupost. A tak mi to i připadá.

„Tak řekni, proč nepiješ?"

„Dělám potom blbosti. Sám si to říkal. Štve tě to. A mě taky."

„To máš pravdu, ale blbosti dělají všichni. Nechci, aby si tu jen seděla."

„Jsem potom nesnesitelná."

„Kašli na to," usmívá se na mě, „někdy s tebou sranda být musí. Nemáš dvacku?" prohledává svoji peněženku.

„Takže jinak jsem nudná, jo?"

„Pro mě ne. Princezno, nemáš tu dvacku?"

„Ty máš přeci," připomněla jsem, že o peníze se stará on.

„To jo, ale došly mi drobný," znovu vstal od stolu.

Asi rozměnit. A opravdu. Vrací se s hrstí mincí. Mrkl na mě a jde někam dál. Už chápu, míří k automatu, ve kterém je spousta umělohmotných kuliček a v každé je nějaké překvapení. Pro děti. Teď teprve jsem pochopila, proč tu v hospodě taková věc vlastně je. Ožlalí dospělí skoupí více nesmyslů, než děcka. Dopila jsem skleničku a jdu si pro další. Když jsem se s ní vrátila, Martin už seděl u stolu, na kterém se válí hromádka kuliček z automatu.

„K čemu ti to je?" on opravdu neví, co s penězi.

„Jako idiot si to můžu dovolit. Podívej," ukázal mi přívěšek malého pejska, který z jedné vytáhl.

„Hm, pěkný," řekla jsem trochu ironicky.

„Anebo hele!" rozzářil se a ukázal mi malinké autíčko.

„No a? Je to dětská hračka," usoudila jsem.

„To je přeci malá Adélka," je z toho autíčka šťastný jakoby mu bylo opravdu pět.

Když jsem se na ten umělohmotný modýlek podívala zblízka, viděla jsem, že má pravdu. Fakt se trochu podobá jeho porsche. „Pěkný," usmála jsem se.

„Ty to vůbec neumíš ocenit," malinko se zamračil a začal otevírat další.

Trochu se usmál. Nevím, co je jeho další výhra. Hned ji schoval do dlaně. Odsunul ze stolu všechny další kuličky. Rozdělané i neotevřené se rozkutálely po lokále. Nechal si jen to malé autíčko. Naklonil se ke mně přes stůl. Stále se trochu záludně usmíval. Natáhl moji ruku.