Sladký internátní život

Část 79

„... že tu stát nesmíme," dopověděl.

„Podívej se kolem sebe, míst s touhle značkou je tu asi milion."

„Možná proto, že jsme u nemocnice," štve mě, že dokáže myslet racionálně a já už dávno ne.

Frčíme dovnitř, „tolik vozíčkářů není ani v celý Boleslavi dohromady."

„Hm, taky pravda," uznal.

„Táhni s tím sociálním cítěním. Kde se to v tobě najednou bere? Chodíš do školy věčně zhulenej s očima jak angorák a najednou soucítíš s babama na přechodu!" vytáčí mě, ani neví jak. Oba jsme se nenápadně rozhlédli a mě až teď došlo, že momentálně nejméně deset lidí, čekajících na lavicích na nějaké vyšetření, či co, vědí, že můj kamarád hulí a že já nejspíš zabíjím důchodkyně, kterých je tu navíc mimořádná převaha. Naštěstí se ani jedna nezmohla na otravné fráze na téma dnešní mládež, ale jen si trochu vystrašeně vyměňují pohledy. Klevetit o naší nevychovanosti budou, až zmizíme za roh, „kde ti dva leží? Veď mě," poručil jsem Ivanovi.

Trochu se zamyslel. „Rovně. Hele, Karolína si za svoje chování zodpovídá sama," nejspíš správně pochopil přesný důvod mého rozčílení. Což jsou jen výčitky mého svědomí.

„Já vím, ale stejně. Navíc to taky není úplně pravda. Bez pořádnýho zázemí se z ní stává jen malá feťačka a já na to jen koukám."

„Ale ne, snažíš se, možná až moc."

„Zato ty jsi fetoval s ní."

„Ne, jen někdy jsme si všichni zahuli. To není fet, vždyť to víš."

„Ano, říkala, že by měl přijít bratr," zapředl jsem rozhovor s Karolíniným doktorem, který mě za ní vede, „také pořád opakovala, že se určitě bude zlobit."

„Hm," na zlobení nemám dostatek energie. Snad prvně v životě. Nevěřícně kroutím hlavou.

„Byla vzhůru jednou. Dezorientovaná, ale k tomu přispěly i léky," otevřel dveře jednoho z pokojů.

První postel, v ní stará žena omotaná různými hadičkami. Na druhém lůžku je kráska s dlouhými vlasy. Jen je dost pobledlá a tvrdě spí. V další posteli pokryté bílými peřinami leží taktéž dívka. Úplně stejně bledá jako ta předchozí, jen trochu víc potlučená. Kde na ní nevidím obvazy, tam je píchnutá nějaká infúze. Až po třetím pohledu na tu slečnu jsem v ní zahlédl Karolíninu podobu. Nechápu, to není ona. Sestra je přeci jako živelná pohroma a tu jen tak něco nezkrotí. Vždyť Karolína byla zbrklé třeštidlo, které neposedělo ani vteřinu, ale teď se vůbec nehýbe, tak to přeci není možné. Pořád kvákala nějaké nesmysly, ale tahle tady mlčí a vypadá, že snad ani nikdy nepromluví. Jediné co v této místnosti slyším, je pípání různých přístrojů a to není její hlas.

Po tom, co jsem vyšel z toho traumatizujícího místa, jsem navrhl, že se půjdeme ještě podívat na Kamila. I když Ivan zvláštním způsobem protestoval, potom podvolil. Když personálu strčíme do kapsy nějaký peníz, jistě nás tam pustí.

„Nejsi odpovědný za Karolínino chování. Tak z toho nebuď zdeptanej."

Na jeho slovech možná něco bude. Přesto mi nepomohl od toho zmatku, který mám v hlavě.

„Nevím, jestli je to nejvhodnější," během cesty se už poněkolikáté zarazil.

To proto, že prý, když tu byl sám a potkal tu Kamilovy rodiče, necítil z nich žádnou lásku k člověku, kterému jejich syn říká Hellboy. A já jim hodlám dokázat, že se pletou. Stejně jako máma mých dvojčat.