Sladký internátní život

Část 69

„Ale pak přesto přišly dvě zdravý holky a ona není schopna tu minulost překousnout, toť vše," dodala sestra.

„V podstatě je to tak. Když přesto otěhotněla, dala si za úkol, že my budeme slušný, super dokonalý dcerušky," začaly mi téct slzy.

„Hotovo!" zajásala jsem nad kresbou, kterou jsem u Martina ve volných chvílích dodělávala

„Úžasný," pochválil mě Hnědoočko.

„Ani ne, potřebuju to nějak zafixovat. Nemáš lak na vlasy?" zeptala jsem se bez přílišného přemýšlení.

„To fakt nemám. Zas takovej metrouš nejsem," zašklebil se

Kryju smích, „tak se zkus zeptat Karolíny."

„Nevím, jestli takový věci používá. Pořád jsem asi větší barbie já, než moje sestra. Ale zeptám se ti."

Martin

Zaklepal jsem na Karolínin pokoj. Bez odezvy. Ťukl jsem podruhé i potřetí a o něco rázněji.

Hlavou mi blesklo tisíce myšlenek „Karolíno?" otevřel jsem pomalu dveře. Sestra však nikde.

Otočil jsem se na patě a intuitivně zamířil vedle ke klukům. Psychicky připraven na to, co tam mohu vidět. Tentokrát jsem záměrně vstoupil bez zaklepání, ale posléze mi došlo, že jsem to asi neměl dělat. Pokud jsem si ještě před vteřinou myslel, že uzřím všechny tři válet se mezi lahvemi chlastu, nebo sedět v okně s umotaným brkem, tak jsem asi byl naivní. Hledím na svoji nahou, zkaženou sestru, sedící zády ke mně na Kamilově břiše. Ten leží na posteli a taktéž jistě nahý. Jen spodek má přikrytý peřinou. Nemyslím, že ze studu, ale aby mu náhodou nenachladlo nářadí. Je mi na zvracení. Přijít tak o tři vteřiny dříve, jen bůh ví, čeho bych byl svědkem. Houby bůh, ale ďábel. Ten, který se usadil v mé sestře. A pak že já jsem Hellboy. Tato Hellgirl drží v ruce čerstvě ubaleného jointa elegantně od těla a s pusou do měsíčku něco vypráví. Kamil si mě všiml, blbě zaraženě zírá. Po několika vteřinách přehodil Karolíně přes ramena své triko.

„Co je?" nechápe sestra a podává mu brko.

Kamil ho nepřijímá. Je stále v šoku.

Teď se Zasekla i Karolína a ukázala palcem za sebe, jakože tuší, oč jde.

Kamil přikývl.

Karolína se pohihňává a znovu si potáhla.

„Dělej," hodil jsem po ní nějaké její hadry dosud válející se na podlaze a tím jsem jí nepřímo poručil, ať si je oblékne.

„Vole, mohla jsem se spálit," vykřikla, protože jí to přistálo na ruce, ve které drží podpálenou trávu.

„Tak dělej, slyšíš?"

Oblečení mrskla na oplátku na mě. Kam se podělo připálené brko, asi nikdo neví. Snad nebudeme muset volat hasiče. Na protest si obléká Kamilovo triko, které jí dosud pofidérně zůstalo viset na rameni.

„A jdi si sbalit saky paky," dodal jsem korunu nepříjemné scénce.

„Co?"

„Jsi blázen?" zeptal se mě Kamil.

„Já? Já jsem tady blázen? Vy oba jste blázni," vysolil jsem rozsudek bez kompromisů.

„Ne, oponuje mi sestra. Já utekla z domu, protože to tam je na hovno. Ty to víš nejlíp. Ale ty? Ty? Místo aby si byl hodnej. Místo abys stál při mně," vachrlatě se souká do kalhot.

„Co to kecáš? Už zase jen kecáš! Já vždycky byl při tobě! A jen jsem na to doplácel. Ty jsi na moji přízeň jen kašlala a dělala sis z toho srandu. Jako teď!"

„NE!" vyštěkla, až se svalila. Při oblékání špatně šlápla do druhé nohavice a tím se celá skácela.

„A ještě jsi opilá," dodal jsem polohlasně.

„To všechno bylo dřív. Neskákej mi do řeči. Ty tvoje věčný pravdy. Tvoje pravda není vždycky pravda."

„Meleš, máš, namysli objektivní pravdu," její tuposti se musím pousmát, „pravda je pravda. Na tom nic nezměníš. Ty žvásty okolo jsou jen názory a pohledy jednotlivců. To se může lišit, to ano. Říkáš, že to bylo dřív? Změnila ses snad? Neposloucháš mě ani teď, Jsi vychlastaná, máš červený a suchý oči. Bože, Karolíno, prober se, jsi totálně odporná!"

„Každej si to nemyslí," mrkla na Kamila a na ústech se jí objevil náznak úsměvu. „To je holt MŮJ život. Není mi deset, nejsi můj táta. Nemusím tě poslouchat."

„Ale chováš se na deset, tenhle tvůj suprovej život se nebude odehrávat v mým domě. Jdi si jinam," na tuto chvíli muselo dojít. Dřív nebo později.

„Co ti vadí? Že hulím? Víš, že to neškodí zdaleka tak, jak z toho ostatní nadělají. Víš sám, v čem všem si lítal. Já jsem slabá šťávička oproti tobě. A dostal ses ze všeho. Paměť máš výbornou. A já? Vůbec nejsem taková troska, jakou ze mě děláš. Jen se neoblíkám jako bárbínka, jako ty."

Neodpovídám, v něčem má možná pravdu. Po tom, co jsem potkal Karin a všechno si uvědomil, začal jsem přemýšlet jinak a ve všech ohledech jsem na tom lépe. Věřím, že když s tím praští ona, zdaleka nebude v koncích ani s tou s krátkodobou pamětí, jako někteří. V tomto ohledu asi pracují geny.

„Nebo tě žere, že jsem s ním?" podívala se na Kamila, „my to ale myslíme vážně. S tím nic neuděláš. Já se nekurvím. Naopak, měl by si bejt rád, protože je to tvůj kamarád."

Pohlédl jsem na Kamila, který se už také ráčil obléct, „tak si to vážně myslete, ale zítra vás tu už nechci vidět."

„A kam podle tebe...," začal se Kamil strachovat.

„To je na vás. Nad tím jste měli přemejšlet dřív." nenechal jsem ho domluvit.

Zita

„Co se děje?" Zeptala jsem se setry, která se zrovna vrátila od Martina k nám do pokoje. A tváří se všelijak.

„Nevím, snad nic. V království se strhla hádka."

„Pohádala ses s Martinem?" zeptala se Elis.

„Ne. Já s ním ne. Ale on s Karolínou a Kamilem. Nemám z toho dobrej pocit."

Michaela

Chvíli jsem jen bloumala po internátu a přemýšlela, co podniknout. Jediné kamarádky jsem ztratila a vtírat se jim už opravdu nebudu. A do mého pokoje se mi nechce. Na ty puťkovské řečičky nemám náladu. Nakonec jsem jako vždy začala hledat útěchu v Ideal baru. Nejprve jsem seděla sama u stolku, kde jsem přemýšlela nad sebou, svým životem, nad tím, jak jednám s ostatními a nad případnými změnami, které v nejbližší době podniknu. Když jsem se pak začala příliš užírat, zarazila jsem chod svých myšlenek tím, že jsem si přisedla k partičce kluků a hodinu na to jsem s jedním skončila na záchodech, kde jsme si to rozdali.    

-----------------

Příště si přečtete:

Kamil namířil svůj pohled k Ivanovi, který oči vrývá do země. Tato situace se nelíbí nikomu. Teď se Kamil zahleděl na Karolínu. Ta také vypadá dost rozzuřeně a v očích se jí lesknou slzy vzteku. Když jí takto zahlédl, znovu svýma zářivýma očičkama probodl mě. Rozešel se mým směrem.

„Snad se nechceš prát?" překvapuje mě.