Sladký internátní život

Část 5

Zita

„Neboj, nezlobím tu. Na to není čas. Stýská se mi, víš to?" Elis už nejméně půl hodiny telefonuje s Pusinou. Ostatně jako každý den. Její milenec a kamarád má totiž jakési výhodné volání, takže jí mobil neustále vyzvání a klábosí spolu večer co večer. „Máme o víkendu nějakou akci? Moc se těším." Ptá se do sluchátka rozzářeně, „to je super. Těším se. No jo, už budu končit. S tebou se tak skvěle povídá, víš. Tak teda ahoj a pusu," zakončila rozhovor stejnou frází jako vždy a s úsměvem do měsíčku.

„Něco nového?" Zeptala jsem se.

„Ani ne. Vlastně spolu teď o víkendu ani nebudeme sami. Uvidíme se jen na akci a pak už nebude čas," ušklíbla se, „to znamená, že si to ani nerozdáme. Nebo maximálně na záchodkách. A to není zas, tak moc rajcovní."

„Aha," co já vím, co je a není rajcovní?

„A kdy ty si někoho najdeš?" mrkla na mě. Chápu ji. Nejspíš ji nebaví, bavit se o sexu s někým, kdo ho zná jen tím pasivním způsobem z ženských bulvárů a od ostatních.

Michaela

Po chvíli začala být v baru otrava. Respektive, dost brzy. Tak jsme vyrazily zpět na pokoj vstříc ještě větší nudě. Rozhodly jsme se jí prostě zaspat.

„Míšo, ty máš fakt super pyžamko," pochválila Gabi moji saténovou košilku s malými kraťásky do soupravy.

„Díky," usmála jsem se a sedla si na postel s hrníčkem čaje, „au, do háje!" Cosi se dole podlomilo, celá palanda se divně zhroutila, já si narazila kostrč při pádu a ještě si pocintala obleček, o kterém se tak pěkně mluvilo.

Holky se na povel rozchechtaly.

Mě to tedy k smíchu moc nepřidá. „Cizí neštěstí, ha ha," podotkla jsem arogantně s dávkou jedovatosti, „co mám jako teď dělat?" Postel napůl na zemi, zadek mě bolí jako o velikonocích a na trenkách mám flek. Naštěstí není velký.

„Holt to nevydrží všechno. Dneska se vyspíš jinde a zítra si přestěhuješ ostatní věci. Bůh ví, jakou jste si z toho dělaly trampolínu," hustí do mě vychovatelka spousty řečí místo omluvy za jejich chatrný nábytek a vede mě chodbou do jiného pokoje.

Trampolínu? Určitě, spíš mě napadá, co tam dělali ti přede mnou. Odporná představa.

Ze zamyšlení mě probralo lehké hvízdnutí.

„Co tu děláš? Není po večerce?" Okřikla vychovatelka dotyčného pískala.

„To opravdu není. Ještě tak půl hodinky," uzemnil jí kluk. Asi velmi bystrý.

„Tady je to," vychna mě zavedla před malý pokojík s jedním lůžkem.

To také není špatné. Klid a celý pokoj jen pro sebe. Můžu si tu dělat naprosto, co chci a nikomu to nemusí vadit. „tady máš klíč a stěhuj se jak je libo."

Karina

Druhý školní den byl jen o něco méně katastrofální, než ten předchozí. S Elis jsme se odpoledne potkaly na zastávce, kde ji autobus vyplivl ve stejnou dobu jako mě se Zitou. Jen jiný. Eliška jezdí z druhé strany, kde po několika stanicích stojí ekonomicky zaměřené gymnázium, kam se bude od zítřka denně dostavovat. Já a Zita můžeme chodit klidně pěšky. Ale v dnešním zlenivělém světě, při nároku na studentskou slevu, proč si nesvézt těla? Rozhodně nejsme samy, které takto uvažují. Zastávka těsně před internátem je přímo plná lenochů. A s námi jezdí polovina z nich. Při výstupu se tento houf dělí na dvě skupiny. Jedni s deskami formátu A2, se kterými se často tahají tam a zpět jdou jedním směrem. Tam je naše výtvarná škola. A parta svalnatých atraktivních kluků míří na opačnou stranu.

„Holky, nevíte co je za školu tam naproti té naší? Jak tam chodí ti krásní kluci?" zeptala jsem se.

„Jaká? Co? Klučičí?" Zbystřila Eliška.

„No, naproti umělecký."

„Vojenská," odpověděla mi sestra.

„Pravda, ta tu prej někde je," dala jí Elis při odemykání našeho pokoje za pravdu. Když do něho nahlédla, divně se zarazila. Poté jukla dovnitř Zita. I ona pak nasadila podivně zmatený výraz. Vzápětí se naskytl i mě prostor k nakouknutí do našeho doupěte a v tom okamžiku jsem zapochybovala, zda je opravdu naše. Uprostřed místnosti se válí neznámá taška, která není Elis. To vím s naprostou jistotou a kolem ní cizí oblečení narovnané v hromádkách. Až když jsem shlédla věci, které patří mně a Zitě, bylo mi jasné, že jsme si dveře opravdu nespletly.

„Co to jako má být?" Zeptala se Elis holky, která si tam s klidem rovná ty svoje hadříky do kupiček.

„Co asi, nemám tu poličky. Všechno je tu zabraný. A ve skříni taky. To nemluvím o bordelu na mojí posteli." Spustila ta černovláska, v přehnaně sexistickém strakatém tričku, která s námi chodí do třídy. „Ještě byste byly chvíli pryč a normálně bych vám to vyházela."

„Co tu jako děláš? Hraješ si zase na primadonu?" položila jsem jí adresnou otázku.

„A jako co ty? Hraješ si na debila?" řekla posměšným, mě imitujícím, hláskem. Projev, který má je obrazem jejího IQ „Ne, Já tu mám bydlet. Bohužel asi s vámi," odpověděla.

--------------------

Jak myslíte, že soužití všech holek dopadne? Pište upřímné komentáře, pokud dočtete, díky... ;)