Sladký internátní život

Část 65

„Ještě vypadá docela dobře. Horší to bude ráno," vysvětlil mu Hnědoočko jak se věci mají.

„Ani mi nemluv. Ani se nechci zítřka dožít," zablekotala jsem.

„To je pozdě, už vlastně zítra je," vložila se do debaty Denisa, „nebo spíš dnes není včera," mele hlouposti, ale chce tím říct, že je dávno po půlnoci.

„Tak to už si to dnes nestihneme rozdat," hodila jsem po Martinovi očima.

„Stihneme, jen se smiř s tím, že dnes je dnes. To včera jsme na to zapomněli."

„Haha, tak to musíme dohnat. Prostě dvojitou dávku," napadlo mě.

Znovu mě čapl do náruče a bůh ví, kam mě nese.

Z rukou mě pustil hned za dveřmi lokálu na chodbě.

„Kam jdeme?" ptám se.

„Co já vím?" zabral za kliku jakýchsi dveří. Zamčeno. Hned naproti se objevily další dveře bez jakéhokoliv nápisu. Ty už se otevřít podařilo.

„Kde jsi?" když za námi zavřel, kolem se rozprostřela absolutní tma.

„Tady," bez váhání mi svléká kalhoty.

„Já nevidím."

„Alespoň zjistíme jak je při sexu slepcům."

Rozesmál mě, mám dokonce pocit, že slyším něčí tlumený smích i někde kolem. Asi mi z toho alkoholu hrabe.

Sotva jsme zvládli stáhnout mé džíny alespoň z jedné nohy, tak, aby mi nebránily při roztažení.

„Co to zas je?" těsně před naším spojením Martin zjistil, že mám na sobě ještě kalhotky.

Zaslechla jsem opět tichounké dívčí zahihňání, „tady někdo je."

„Jo, my dva," řekl Hnědoočko a mé prádlo po tichém škubnutí látky sjelo, aniž by mi ho svlékal.

„Co blázníš? Ty si to roztrhl."

„No a? Koupíme nový," jakou jinou odpověď od něho čekat? Položil mě na zem.

„Tak dobře, trhej, Hellboy," stačila jsem ještě říct před vniknutím.

Po našem milování, ale temný klid nevydržel déle, než pouhý okamžik. Někde kus od nás se ozvalo tleskání. A dokonce nejméně dvou lidí. Takže možná nejsem jen bláznivá alkoholička. Možná, že onen tajemný tlumený smích nepatřil žádným skřítkům, ale tomu, kdo s námi sdílí tuto místnost. Z ničeho nic se rozsvítilo světlo. Martin je těsně vedle mě, tak on ho nerozžehnout nemohl. Teprve teď jsme zjistili, kde se vlastně nacházíme. Všude kolem jsou naskládané různé krabice a na nich naházené hardy a jiné harampádí. Nějaký sklad, či co. A na druhé straně v rohu sedí na stole rozesmátá blondýnka s tenkými černými proužky ve vlasech. Ta, kterou jsme poznali chvilku po našem příchodu do této hospody. A její peroxidově obarvený přítel s hlavou jako sluníčko, je tu také. V tuto chvíli nedokážu nic jiného, než se tomu také smát.

„Já navrhuju výměnu partnerů," řekl peroxiďák.

„Já zas doufám, že se mi to jen zdá," špitla jsem Martinovi.

„Nezdá se ti to, zlato," řekla mi slečna s širokým úsměvem.

„Je tu holt málo možností, kam se schovat, když je to potřeba," řekl Hnědoočko. „Tak my padáme," zapnul si kalhoty a nejspíš se snaží narovnat ty mé, které mi visí zmuchlané na noze.

„Kdepak," zašeptala mu do ucha temperamentní slečna, která se v mžiku objevila u nás.

Martin ji odstrčil.

„Co blázníš? Bude sranda," stojí si za svým.

Mezitím mě najednou odtáhli něčí ruce. Nejspíš ten sluneční kluk.

„Hej!" Hnědoočko si mě hned přitáhl zpět.

„No jo, se nezblázněte," řekl.

„Jo, se nezblázněte. Nemyslíte, že se chováte přízemně?" zeptala se ta pruhovaná tygřice, která osahává mého přítele.

„To je zbytečné, Markéto," dodal kluk se žlutou hlavou a zmizel za dveřmi. Alespoň už vím, jak se ta holka jmenuje.

„Řekni, že to není zbytečný," mžourá na Martina přivřenýma kočičíma očima. Myslím, že tygřice k ní stejně sedí lépe, než Markéta.

„Je, jdi ode mě."

„Dobře," Markéta ale jeho požadavku vyhověla napůl. Od Hnědoočka se sice odlepila, ale nešla dál, než ke mně. Políbila mě. „Takhle je to lepší?" zeptala se.

Mám pocit, že Zitu chápu čím dál méně. Žena se ženou nemůže být. Mě by to nevyhovovalo ani za nic. Zahlédla jsem Martinův výraz a druhou pusu jsem jí dala sama. Ona sice není pořádný chlap, ale Martinův pohled mě utvrzuje v tom, že ale chlapa dokáže dost rozpálit. A se mnou se jí to podaří lépe. Přistoupila jsem na její hru.

„Ona to bere, co ty?" kření se na Martina, který není schopen odpovědi.

„Přestaň," vypadlo z něho jediné slovo.

„Co?" Markéta mu opět rozepnula zip u džínů.

„Přestaň," zopakoval Hnědoočko.

„O tohle mě ještě nikdo neprosil. Na truc nepřestanu.," rajcovně se usmívá.

Martin

To je poslední věc, která mi chyběla. Opiju se, Karin ještě víc a objeví se další ožralá kráska s perverzními návrhy. Setřásl jsem ji z mého poklopce.

„Nezlob sakra, nebo se taky začnu zlobit," řekla rádoby vztekle. „Však vidíš, tvojí holce to nevadí," opět Karin objala kolem krku a políbila.

Bodejť by jí to vadilo. Je na šrot. „bude jí to vadit až zítra."

Karin vybuchla smíchy. „Nebude, protože zítra je přeci dnes," vrátila se k primitivnímu humoru, který jsme sdíleli před chvílí s Denisou a Tofem.

„Ale bude, ty to víš."

„No tak bude, ale zítra je až zítra," přitáhla Markétu až někam mezi nás. „Je to ještě daleko," líbá ji. „Neboj, tyhle věci nemají s genetikou nic společného. Zita to má vrozené. Já se jen předvádím."

„Ty se ale běžně nepředvádíš," usmál jsem se. Karin ani netuší, co dělá. A co to dělá se mnou. „princezno," dodal jsem ještě provokativně.

„Princezna šla spát přibližně v deset, ale slibuju, že ráno se zas probudí s provinilým výrazem a taky žaludkem na vodě.

„Jo, já vím."

Markéta shodila kalhoty. A políbila mě. „Nedělej ze sebe suchara," rozepnula i ty moje a spolu s Karin je stáhly kousek nad kolena. Karin rozprostřela své vlasy v mém klíně.

„Ha ha," směje se Markéta „Tady jsem," otočila můj obličej k jejímu a strčila mi jazyk do pusy.

„Já vás obě zabiju," líbáme se.

„Jsi skoro jak tvůj brácha," úsměv má čím dál větší.

„Kdože?"

„Promiň, to jsem asi neměla říkat. Takovýhle věci se při tom neříkají."

„Nechápu."

„Neboj, jste stejně dobrý. Jen je o něco starší. Nedělá drahoty. Bere to jinak."

„Ale kdo?"

„Tvůj brácha přeci."

------------------

Příště si přečtete:

„Zase si mi včera roztrhal prádlo," připomněla.

„Ty si taky nebyla zrovna anděl, princezno."