Sladký internátní život

Část 40

Martin

Po škole mě kluci vytáhli na jointa. Ubalil jsem ho, potáhl si při zapálení, pak podruhé a poslal dál Ivanovi.

„Kdy už nás s tou svojí seznámíš?" zeptal se mě Kamil.

„Jo," přidal se Ivan a podal brko Kamilovi. „Už sem chodí několik měsíců a pořád se jen blbě míjíme."

„Myslíte Karin. Jo, někdy... Uvidíme," vlastně záleží dost na ní. Kdy o mě konečně poví své sestře.

„Takže Karin," tráva se u mě objevila v cuku letu znovu. I když o něco kratší.

Zakroutil jsem hlavou.

„Co blázníš?" Kamil, který mi ji podsunul, nechápe, „vždycky si hulil nejvíc, teď si sotva potáhneš. Přijde si nějaká Karin a stane se z tebe... tohle."

„Jo," Ivan aby se nepřidal. „Taky se mi nelíbí, že kvůli jedné roztomilé blondýně chceš dostat rozum. Kam se poděl starej snobskej Hellboy?"

„Nevím," zašklebil jsem se.

Zita

„Překvapili jste mě," podívala se do naší třídy matikářka „Schválně jsem vám tu písemku neoznámila, abych viděla, jak se připravujete. A viděla jsem, že většinou opravdu nic moc. Přitom jde jen o to naučit se pár vzorců. Tak co vám brání sednout na deset minut a mrknout se na to?" Uchichtla jsem se.

Naučit se jen pár vzorců a bla bla. Přesně to mi tvrdila Karin, když se mi snažila příklady sama vysvětlit.

„Ano, Zito a Karin, že to jde, když se chce," všimla si mého úsměvu.

Trochu jsem kývla hlavou.

Samozřejmě jsem se sestry ptala, kde na to tak najednou vlastně přišla. Odpověděla mi jen, že má po večerech opravdu doučování, jak říkala Miška. To, zda bych na něj mohla chodit s ní, jsem se ani neptala. Nepotřebuji slyšet od Karin nějaké další lži, výmluvy, či něco podobného. Nechám to tak, jak to je. Pravdu se snad jednou, možná dozvím. No, nechám tomu čas. Možná jí teď i trochu rozumím. Teď, když se já sama válčím svým tajemstvím. Když se utápím v neskutečných citech a divných pocitech.

Písemky nám konečně přistály před očima na lavici. Čekání na tento ortel byl nekonečný. Těch pár dní, kdy učitelka testy opravovala, bylo jako roky. Na těch známkách závisel náš reparát z matematiky, který se díky mé zlaté sestřičce a nejspíš i jejím tajemným večerním výpravám, konat nebude. Obě máme za tři. To nám momentálně na opravu stačí.

Michaela

„Ale co když ta barva nezbyde?" hysterčí Klára, která mě přemluvila, abych jí obarvila vlasy.

Má je od přírody dost tmavé, pěkné a zdravé, ale rozhodla se, být správnou černou kočkou a konkurovat mi. Ano, jen mě, protože jsme sice tři, ale Gabi má hřívu tmavě kaštanovou. Chvilku jsem ji přemlouvala, to se ví, přeci ji nebudu podporovat v ničení zdravých kadeří. A popravdě se mi hlavně nechce ničit svoji jedinečnost v našem triu, ale nesmím být tak dětinská.

„Tak budeš mít jen polovinu hlavy," zakřenila jsem se a štětečkem dopatlala další kus.

„To si děláš srandu, ne?" vyděsila se, zkontrolovala kelímek s namíchanou chemickou smrdutostí, kterou si, my ženy, dobrovolně necháme leptat hlavy, platíme za to a jsme na to hrdé. „Ty vůbec nešetříš!"