Sladký internátní život

Část 12

Zita

„Koukejte," upozornila nás Elis, „kdo to sem jde? Zrovna když jsme na odchodu," chichotá se.

Má namysli, koho jiného, než černovlasého hezounka s kudrnaticí patřící do Michaelina spolku. „Hloupý namyšlený zbohatlík," ohrnula jsem nos.

„Taky ti přijde tak zazobanej?" Mrkla na mě Elis.

„Nepřijde, on JE. Je prý z hodně bohaté rodiny," vypověděla jsem novou informaci, kterou jsem slyšela od slepiček ve škole. „A to vidíš na první pohled. Nepotřebuješ žádné sociální odhady."

„Zkoušel to na tebe ještě někdy kromě toho odpoledne v Expresu?" Zmiňovanou příhodu jsme Elis samozřejmě musely hned říct.

„Ne, jen se na mě dneska tak přiblble usmíval. Tss, myslí si, že má asi každou, že si ze mě může dělat legraci, nebo co? Jdeme, dokud nás nevidí."

„Jak legraci? Co to pořád meleš?" Elis se mi tu myšlenku snaží vytlouct z hlavy.

Myslí, že mě chtěl opravdu zaujmout, či co. Že mě prostě chtěl sbalit. Já nevěřím, že by o mě takový kluk stál. Ukázkový typ s nosem vzhůru. Ten, který je právě ve společnosti s Gabrielou a vlastně k sobě parádně pasují.

Kráčím po louce plné spadaného podzimního listí. To mě studí do chodidel, protože, jak koukám, nemám žádné boty. V dálce vidím pasoucí se srnu. Rozběhla jsem se nekontrolovatelně za ní. Ona tam stojí. Jen na mě tak hledí. Jakoby věděla, že já těsně před ní zakopnu a upadnu na zem. Otočila jsem se na záda, nemohu vstát. Do očí se mi snášejí sněhové vločky. Přestože stromy v aleji, která je podél cesty, jsou posety bílými květy. Slyším ptáky. Jejich hlas. Ne, to nejsou žádní slavíci. To přerušované pípání jsou zvuky, které vyluzuje můj mobil, jenž mám nastavený místo budíku.

Tak tento sen byl asi předzvěst Apokalypsy, kterou přinese globální oteplování. Nebo tak něco. Jak jinak si vysvětlit jaro, léto, podzim i zimu v jednom velkém univerzálním ročním období? Když Michaela uslyšela ten stejný signál jako já, hodila si přes hlavu polštář a chrápe dál. Pak se diví, že se po ránu nestíhá připravit do školy. Já se setrou jsme na rozdíl od ní, a většiny národa, ranní ptáčata, takže nám vstávání nedělá extrémní problém. Nepotřebujeme ještě půlhodinové převalování jako Michaela.

Elis odchází zhruba v dobu, kdy my tři vylézáme z postele, takže už je momentálně dávno pryč.

„To není možný. Jak se můžu pokaždé takhle probudit?" ptá se mě sestra, která za mnou přišla do koupelny zušlechtit se. „koukej na ty vlasy," rozčiluje se a sahá po kartáčku na zuby.

„Cože? Vzpomeň si, jak po ránu vypadá Michaely háro. To je teprve strašidlo do zelí."

Po vyčištění zubů jsme obě vstoupily znovu do pokoje, kde Michaela už bloumá před šatníkem v černých, pruhovaných tanga kalhotkách a kostkované moderní podprsence a hledá si něco z jeho obsáhlého sortimentu na dnešní den.

Já obsadila zrcadlo. Přinesla jsem si k němu příslušné náčiní jako hřeben, krém na obličej a malování na oči. Sestra udělala opět to samé jako já a vecpala se vedle mě. Obě jsme si nejprve začaly rozčesávat své kadeře. Máme podvědomě zaveden jakýsi ranní systém, kterého se držíme. Michaela si mezitím ráčila zakrýt svůj holý zadek červenými džíny, k čemuž vyzkoušela nejméně dvě trika s nadávkami a remcáním, že na sebe přes nás nevidí do zrcadla.

Karina se asi bude dnes česat celý den, jak na ní tak koukám. Já otevřela krém na obličej a prstem si ho ťukla na tvář. A potom na druhou. Jéje, nějak podivně pálí. Jakoby byl z mentolu. Koukla jsem do kalíšku, ve kterém ho skladuji a nabrala jsem ho podruhé. Konzistenci má viditelně jinou, než obvykle. Ještě jsem si přičichla. Po zjištění, že má i neobvyklý, jiný pach jsem zaťukala na rameno vztekající se sestře a strčila jí pod nos podivný výtvor, jenž má nepochybně na svědomí osoba, která před chvilkou zmizela v koupelně.