Sladký internátní život

Část 9

Zita

Při odpolední přestávce jsme se s Karin oblékly a zamířily do blízkého obchodního centra, kde si hodláme koupit jídlo na večeři, abychom tak nemuseli činit po škole. Zatímco sestra šla kamsi shánět koncentrát šťávy na pití, čínské polévky a podobné instantní záležitosti, tak já prohlížím oddělení s drogerií. A koho tu nevidím? Nejspíš si na nákup odskočila i banda pozérů z vedlejší školy. Škoda, že tu není Michaela, zbláznila by se blahem. Je tu i ten její idol, kterému všichni říkají Hellboy. S partičkou dvou věrných kumpánů tam švitoří a viditelně flirtují s dívkou v jakémsi modrém reklamním odění. Čelenku s tykadly, kterou měla před chvilkou na hlavě, jí sebral Hellboyův energický kamarád se zářivýma očima a se smíchem si je nasadil. Slečna má na starost stolek s nějakou ochutnávkou. Kluci si u ní cpou žaludky, že snad na ostatní zákazníky nic nezbyde. Hellboy zaregistroval můj pohled. Usmál se na mě. Co si myslí? Otočila jsem hlavu zpět. Přesto ale periferním viděním sleduji, jak něco oznámil té jeho partičce a míří mým směrem.

„Ahoj, jak je?" Opravdu se u mě po chvilce objevil a oslovil mě.

„Nazdar," zatvářila jsem se bez zájmu, zakroutila očima, nad jeho pohledem říkajícím: já jsem mistr světa a největší machr a vrátila jsem se k výběru šamponu.

„To neznělo moc mile."

„To ne," na to asi není obletovaný frajírek zvyklý, ale já nejsem ten typ dívky, která se vtírá každému lacinému kousku masa.

„Nevadí, no. Co tu sháníš?" Vyzvídá „Snad tenhle, ne?" Ukázal na jeden výrobek určený přímo pro blond vlasy.

„Tím chceš říct co?" že jsem nějaká hloupá blondýna nebo odbarvená blbka? „Běž si otravovat jinam," sebrala jsem ze země svůj košík a půjdu raději sama, protože jak známo, ustoupí ten moudřejší, ne?

On ho pohotově čapl se mnou, „hele, mě neutečeš," zahrozil mi, „ty se mi líbíš. Nenechám tě jen tak jít."

Kousek u regálu se sýry jsem zahlédla sestru, která na nás kouká jako bychom předváděli scénku století.

„Jdi se vycpat," poradila jsem mu a košík jsem mu přenechala. Chybět mi nebude. Jediné co v něm leží, je kartáček na zuby a ten si mohu o kousek dál znovu vybrat a vložit ke Karin. Zamířila jsem směrem k mléčným výrobkům právě za ní.

„Já si tě najdu," volá za mnou hnědovlasý blb.

Michaela

„Pojďte, tamhle bude východ," křikla Lara a ukázala směrem k maličkému bílému světýlku.

Nevím jak je to možné, ale po včerejší akci jsme se s holkami ocitly v jakési dlouhé temné chodbě. Určitě nejsme na záchytce a ani v žádné jeskyni, jak nám to ze začátku připadalo. Ale ani jedna netušíme, kde se vlastně nacházíme doopravdy.

„Možná, že nás někdo unesl," napadlo Gabi, která ztratila veškerou svoji energii a připomíná spíš zmatenou mouchu v zimě.

„Jo, je to jediný vysvětlení. Já si dobře pamatuju, že jsme usnuly..."

„Kde?" Zeptala se Klára vyděšeně.

„...ne, já nevím," odpověděla jsem ještě zmateněji. „Mám okno. Asi dost veliký. Pamatuji si naposled, jak jsme pařily v Idealu."

„Nechápu," zoufá Gábina.

„Já vím, že jsme šly na intr. Vím to," Lara se snaží z mysli vytlačit co nejvíce.