Vítejte v naprosto jiném světě!
Ve světě, který potřebuje vaši pomoc. Pomoc vás všech, takže... Přidáte se ke hře?
Lia se nedobrovolně dostává do jiného světa, světa plného magie, bojů a neuvěřitelně podobnému nějaké hře. A nemá odhlašovací náramek...
Další blbej den. Akorát, že zrovna dnes mám narozky. Naštvaně jsem kopla do kamene na cestě a pozorovala, jak se kutálí do vysoké trávy kousek ode mne. Dnešek měl být bezva. Byla jsem přeci domluvena s kamarádkou, že se sejdeme v parku a pak půjdem do nákupňáku a večer bychom skončily v nějakém klubu. Jenže mi před chvilku napsala, že ji do toho něco vlezlo a tak nemůže dorazit. Ani mi nezavolala. Prostě jen napsala: Sorry, ale dnes nemůžu. "A kdy můžeš?" zeptala jsem se jízlivě mobilu a měla ho chuť zahodit do křoví. Taky bych to udělala, kdyby mne nestál celé jmění. Ale Daph, chtěla mít stejné mobily, tak jsem si ho musela koupit. Zatracená Daph! Nemohla mi alespoň napsat dřív? Tahle tu stojím uprostřed parku a jak nějakej cvok mačkám v ruce mrtvý telefon s tváří staženou do prapodivné grimasy. Nevěda jestli se mám vztekat, litovat nebo to jako vždy nechat plavat. Daphne přeci nikdy nedodrží svoje slovo, vždycky všechno zruší na poslední chvíli. S těžkým povzdechem jsem svěsila ruce podél těla a následně se párkrát zhluboka nadchla, abych uklidnila rozbouřené emoce. Ta holka mě jednou přivede do blázince, ale nebude to dnes. Ne na moje dvacáté narozeniny. Vypla jsem mobil a schovala ho do kabelky, nechci aby mne někdo otravoval. Problém je v tom, co teď budu dělat. Je neděle a Praha mi jako taková nepřijde vůbec zajímavá. Samý turista, pouliční obchodník nebo nedej bože politik. Raději bych bydlela v nějakém zapadákově, který není ani na mapě, než v tomhle přeplněném městě. Nesnáším davy a už vůbec ne davy hloupých ovcí a blbců. Bezděčně a zamyšleně jsem se vydala po prašné cestičce hlouběji do parku. Cestou jsem narazila na několik rodinek a i na jeden postarší manželský pár, který si povídal na jedné z mnoha lavic. O něčem se vesele bavili, vypadali tak šťastně. Pohlcení svým vlastním světem, všímajíc si jen jeden druhého. Bylo poznat, že spolu žijí dlouho, a že si ledasčím prošli, ale přesto zůstali spolu a nerozešli se jen pro jednu hloupou hádku. Musela jsem od nich smutně odtrhnout oči a dopřát jim zasloužené soukromí. Taky bych chtěla někoho, s kým bych strávila celý zbytek života, s touhle myšlenkou jsem zvedla hlavu k nebi a zahleděla se do jeho nekonečné modře. Jeden zázrak by bodl, jen kdyby existoval Bůh nebo možná Dobrá Víla. Hlasitě jsem se zasmála svoji hlouposti a sklonila hlavu, abych viděla kam vlastně jdu. Zázraky přece neexistují. Stejně jako duchové, jednorožci a magie. Všechno tohle a ještě mnohem více je pouze součástí knih, filmu či her. Víc, jak v lásku na první pohled, věřím v to, že potkám mimozemšťana nebo mě prostě někdo zabije pro pár mizerných drobných. Ano, jsem pesimista, ale jen když se špatně vyspím. Jinak jsem snílek, co je takřka neustále ponořen do světa knih. Tedy, když těmi knihami nejsou učebnice. Už se nemohu dočkat až dostuduju a zabydlím se v malé knihovničce nějaké vísky nebo menšího města. Špatně by nebylo ani být soukromou knihovnicí někoho hodně bohatého, i kdyby to byl třeba angličan. S myšlenkami na možnou budoucnost se mi trochu zvedla nálada. No vlastně, byla jsem natolik pohroužena do svých úvah, že jsem si nevšimla postavy zahalené v temném plášti jdoucí mým směrem, až dokud se můj nos nedotkl jejího vcelku objemného hrudníku. Překvapeně jsem zamrkala a s omluvou spěšně zacouvala. Zpod kapuce se do mě zabodly dva zářivé smaragdy. Tiše, zkoumavě si mě ta záhadná žena prohlížela. Bylo mi to až nepříjemné, hlavně ten její pohled. Chvíli mi dokonce přišlo, že ji oči září, skoro jakoby narazila na poklad. Udělala jsem jeden nenápadný krok zpět a v rychlosti se rozhlédla kolem po nějakém tom živáčkovi, který by mi pomohl. Samozřejmě jak to tak bývá, tak kromě mě a té ženy v plášti přede mnou, tu nikdo jiný nebyl. V duchu jsem si zanadávala za to, jak jsem pitomá, že nedávám pozor na cestu, a že jsem nešla rovnou domů, když to Daph odvolala. "Lia Kaanová," promluvila najednou ta žena. Při zaznění svého jména jsem sebou škubla. Odkud zná mé jméno? Podezřívavě jsem se na ni zamračila. "Známe se?" moje otázka ji zaskočila. Párkrát zamrkala jako nějaká mrkací panna, a pak mírně zvedla koutky úst v přívětivém úsměvu. "Ano i ne." odpověděla tajemně. Vyprostila z pod pláště jednu ruku a sundala si kápi, takže jsem si ji mohla lépe prohlédnout. Oválný obličej zdobily růžové plné rty, rovný nos a dokonalou pokožku nenarušovala žádná jizvička ani ošklivá vráska a to vypadala nejmíň o 10 let starší jak já. Krátké rudé vlasy, zářivé smaragdové oči a objemné poprsí z ní dělaly sen každého muže. Až mě to přimělo zastydět se nad svou obyčejností. Bezděky jsem si zastrčila jeden dlouhý pramen svých kaštanových vlasů za ucho a uhla pohledem, aby si nevšimla jak na ni zírám. "No, já každopádně neznám vás a mám trochu naspěch. Takže jestli mne omluvíte..." opatrně jsem ji obešla pomalu vyšla směrem, o kterém jsem doufala, že mě vyvede ven z parku. Chtěla jsem na to všechno, co nejrychleji zapomenout. Mohla bych napsat domů a... Náhle jsem narazila do neviditelné zdi. Zmateně jsem zamrkala a protřela si bolavé čelo, druhou ruku jsem natáhla před sebe a s neuvěřením ji opřela o pevný povrch, který jsem neviděla a přesto tam stoprocentně byl. Několikrát jsem tu zeď ohmatala, abych se ujistila znovu a znovu, seč jsem už věděla, že se mi to nezdá. A pak mě obalila silná záře linoucí se zpod mých noh. Zrak mi padl na zem posetou zvláštními zářícími znaky, které zářily čím dál tím víc a víc, až jsem musela zavřít oči. Jenže to světlo pronikalo i mými očními víčky a to bylo stále silnější. Bezděčně jsem si oči zakryla i rukama. Co se to proboha děje?! Najednou jako by vše ustalo. Neslyšela jsem ptačí zpěv ani vítr prohánějící se v korunách stromů. Byl naprostý klid, ticho jako v hrobě a to dotěrné světlo začalo taky slábnout, ale i přesto jsem nechala oči pevně zavřené, to jen ruce mi odevzdaně klesly podél boků. Bála jsem se otevřít oči do toho strašidelné ticha. Tichá, které přerušil až vysoký dívčí hlas. "Vítej novicko! Už můžeš klidně otevřít oči." řekla vlídným tónem se špetkou nadšení. Nechtělo se mi, ale poslechla jsem ji a pomalu odlepila víčka pod sebe. Všude kolem mě bylo bílo. Dokonale bílo. Ani náznak něčeho živého kromě malé vznášející se bytůstky přede mnou. Ta se na mě mile usmála a znovu zopakovala tu první větu; "Vítej novicko!" Přitom vesele zatřepotala drobnými křídélky, které připomínaly křídla vážky. Ale byla blankytně modrá třpytivá a vířila kolem sebe nějaký divný prach. Vypadala jako víla z pohádek, blond vlasy v dlouhém copu a sobě rozkošné šatičky ve stejné růžové barvě jako její oči a ouška špičatá, jak jsem to zvyklá vídat u vánočních elfů. Bezděky jsem se štípla do tváří, jestli s mi to nezdá a překvapeně jsem vyjekla bolestí. "Tohle asi není sen..." oči mi bloudily od drobné víly k prázdnému bílému okolí a zpět. Co se to doháje děje? "Ne není. Vítej v Edrestu! Jsem Miriel, ale můžeš mi říkat jen Miri. Budu tě provázet celou tvoji hrou." nadšeně poskakovala ve vzduchu a já ni jen nevěřícně zírala. Edrest? Hra? Kam jsem se to sakra dostala? Nepraštila jsem se náhodou do hlavy? Tohle musí být sen, děsivá noční můra, která mě odvlekla pryč od mého normálního života. Ale... něco uvnitř mě tušilo, že tohle je krutá realita a já jsem právě v nějaký šílený hře, i když netuším, jak jsem se sem dostala. Že by to světlo, ty znaky, byl nějaký portál? "Jsem ve hře."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Tak a zde máte první kapitolu drazí čtenáři. Doufám, že se vám líbila, máte tu i obrázek Miriel, s kterou jsem vám nakreslila. Co myslíte, že Miriel čeká a jak na to vše zareaguje??? Jak byste na to zareagovali vy???
