Edrest: Začátek Hry✔

28.Kapitola

Probudil mě křik dravých ptáků, kteří vylétali na ranní lov, aby jejich mláďata měla snídani a tím i sílu do nového dne. S otevřenýma očima jsem sledovala jejich let nad mou hlavou. Dlouhá ocasní pera za nimi vlály v divokém větru, taky když byly jednou tak velké jak jejich těla, úzké na začátku a široké na konci. Bylo hezké pozorovat tu krásnou ukázku letu zkušených letců pod těmi šedými, těžkými mraky, co tu stále byly.
Sedla jsem si a rozhlédla se po našem malém tábořišti. Kain a Dean už byli taky vzhůru, no… možná jeden z nich měl hlídku. Nějak jsem je včera přestala vnímat a dělala mrtvého brouka, raději. Upřímně doufám, že dneska se tolik hádat nebudou.
“Vyspaná?” zeptal se Dean a podal mi kus chleba namazaný džemem. Vypadalo to lákavě i podezřele zároveň, opatrně jsem si to od něj vzala a s radostí ochutnala džem z kdoví čeho. Nebylo to špatné, sladké a trochu jako nějaké borůvky. Zajímalo by mě jaké.
“Jo, a vy?” oplatila jsem otázku.
“Já měl hlídku a Kain se vzbudil před chvílí, takže-”
“Ah, příště mě do hlídkování zapojte taky.” nenechala jsem ho domluvit. Lehce zmateně zamrkal, jak ho překvapila moje reakce.
“Tvoje magie je sice úžasná, ale pořád jsi začátečník. Nevíš, jak poznat nebezpečná monstra.” komentoval to Kain.
“No, možná jsem začátečník, ale můj sluch, zrak i čich je mnohem lepší jak tvůj a navíc určitě poznám, kdyby mě chtělo něco sežrat.” to by přece poznal každý, takže se mne trochu dotklo, co řekl. Jeho většinou znuděný výraz nahradilo překvapení, a pak úžas.
“To nemluvě o jejím bojovém stylu, který sice potřebuje vylepšit, ale…” načal Dean a Kainovy oči lehce potemněly zájmem.
“Ale jinak to vypadalo, že má nějaké zkušenosti.” dořekl tiše, jakoby předpokládal, že jsem snad předtím kdy bojovala… i když. Raději jsem si zacpala pusu chlebem, abych nemusela nijak na jeho slova reagovat, protože si svou odpovědi nejsem moc jistá. Od doby, co jsem tu začínám mít takový divný pocit a dík posledním dnům mi přijde, že už jsem tohle snad jednou zažila. Jak hloupé, odkdy v něco takového věřím?
“To už jsou všichni vzhůru?” ozvala se rozespale Blue, která nehodou drcla do spící Miriel, což ji vůbec nevadilo. S brbláním se otočila na druhý bok a pokračovala v chrupkání.
“Skoro všichni.” podotkl Kain a zrovna v tu chvíli si sedl i Solomon. Takže kromě Miriel už jsou vzhůru všichni a ta spala hodně dlouhou. Zapsala celou snídani i následné balení věcí a pokračování v cestě. Vlastně mi celou dobu spokojeně podřimovala v rukách nebo na vaku. Naši rytíři nesli kožešiny a bez jakéhokoli mluvení šli před mnou a Blue, a Dean naší skupinku uzavíral.
Po tom trochu divném ránu jsem byla i ráda za trochu toho ticha, které narušovaly pouze zvuky přírody a ptačí skřeky, ale všechno to pro mě bylo tak nějak vzdálené. V myšlenkách jsem se stále vracela k tomu hlasu, co jsem slyšela předtím, než mě vzbudili draví ptáci a podivný pocit dejavu, který je stále silnější.
Miriel mi v rukách zívla a sedla si, když jsme zastavili, abychom se nasytili a poradili s mapou. Nejdřív byla naštvaná, ale kousek sušenky a hned její tvář rozzářil široký úsměv. A tehdy jsem to zaslechla znovu, tiché volání. Jenže tentokrát ten někdo zřetelně křičel mé jméno, i když stále z velké dálky. A nejen to, zaslechla jen i vrčení a mlaskání.
“Lio? Lio!” zařvala mi do ucha Blue, až jsem si ho musela zakrýt rukou, aby mi snad nespadlo.
“Co se děje?” hodila jsem po ni nechápavý pohled.
“Dneska jsi celý den nějak mimo.” vyčetla mi s mírným povzdechem.
“Promiň,” špitla jsem bezděky a chystala se říct i o něco dalšího, když táhlý řev přehlušil veškerý hluk na pláni. Jakoby někde v okolí byl lev nebo jiná šelma. Jenže tady nic nevypadá tak, jak bych si to představovala, takže… kdoví čemu ten křik patří.
“Tohle neznělo vůbec hezky.” hlesl Solomon s rukou na jílci svého meče. Všichni kluci byli v pozoru a rozhlíželi se kolem zda neuvidí původce toho ryku. Po pláni ale sotva přeběhlo jedno či dvě krysy, které poplašeně utíkaly neznámo kam před dunivým kroky, které nahradily řev.
“Slyšet je, ale vidět není.” řekla zamyšleně Blue a nechala svoji magii v podobě drobného pramínku vody kolovat okolo naší malé skupinky.
“To jako chceš říct, že je neviditelný.” nechápala jsem.
“Některá monstra mají zvláštní schopnosti.” vysvětlil stroze Kain a tasil svůj meč. Ze země kousek od nás se zvedl prach a s dalším krokem toho monstra i clona, která mu umožňovala být neviděn. Obří tlapa černého lva dopadla do trávy sotva dva metry před ostřím Deanova krátkého meče. Jeho velkou hlavu kromě majestátní hřívy zlobily i dva dlouhé zahnuté rohy a jeho uši nebyly tak rozkošné jako u normálních lvů. Delší, do špičky a pokryté jizvami, stejně jako obří morda, z které ukapávaly na zem sliny. Vycenil na nás své ostré zuby a zavrčel.
“Co je sakra tohle?” neodpustila jsem si nadávku.
“Eber, stvoření temna a monstrum na 50 levlu.” odpověděl mi Kain pohotově. 50 level?!
“Ale co dělá zde?! Silnější monstra se přeci pohybují v okolí Fostru.” Blue natáhla ruku směrem k eberovi (lvovi) a veškerou magii, která kolem nás kolovala, stvořila vodní štít.
“Co budeme dělat?” pokračovala jsem v pokládání otázek.
“Utečeme?” zkusila Miriel. Celou dobu mi vyděšeně seděla na rameni a tiskla se k mému krku.
“Před tímhle? To není možný. Naše jediná možnost je bojovat.” řekl Dean klidným a odhodlaným hlasem.

(Doufám, že vás tahle kapitola moc nezmátla. V další kapitole boj a na konci se možná objeví Miho, hračka z Japonska.
Pokud vás neví zajímá nebo máte nějaký dotaz, pak určitě zavítejte do; "Edrest: Bonusy"
Děkuji za všechny vaše komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)