Vítejte v naprosto jiném světě!
Ve světě, který potřebuje vaši pomoc. Pomoc vás všech, takže... Přidáte se ke hře?
Lia se nedobrovolně dostává do jiného světa, světa plného magie, bojů a neuvěřitelně podobnému nějaké hře. A nemá odhlašovací náramek...
“Jak to myslíš, že moje oči jsou jak měsíční kameny?” mimoděk jsem se dotkla svých tváří. “Ah, počkej chvíli,” Miriel udělala salto ve vzduchu a bůhví odkud vytáhla drobný obdélníkový předmět, který nechala volně levitovat mezi námi a pomocí svého kouzelného prachu (asi, nevím jak jinak to nazvat) jej začala zvětšovat. Přede mnou se začal objevovat hladký povrch zrcadla, které pomalu rostlo až bylo o něco vyšší jak já a mohla jsem se v něm dobře vidět. Oblečení, které předtím měla figurína, nahradilo moje staré džíny, dlouhé triko a béžové sáčko. Temně modrá, světle fialová a bílá krásně ladila s mojí bledou kůží. Oči jsem zabodla do pohledu svého odrazu a oněměle zůstala zírat. Ze zrcadla na mne upírala pohled naprosto cizí osoba. Moje oči byly opravdu světlé šedé, takřka bílé a obličej mi rámovaly stříbřitě bílé vlasy svázané gumičkou. Ale největší šok pro mne byly uši, které jsem měla náhle jemně zašpičatělé. Nebyly tak dlouhé jako jak ty Mirieliny, ani tak špičaté, ale stále to nebyly lidské uši. Ohmatala jsem svůj obličej a přitom sledovala, jak můj odraz vše opakuje. “Co…?” nedořekla jsem. “To je kouzlo systému. Proměnili tě v tvou postavu; čili strážce.” máchnutím ruky nechala zrcadlo zmizet v záplavě třpytek. Překvapeně jsem se podívala Miriel do růžových oček, které jiskřily nadšením. “Ehm jasně, a co je ten ‘strážce’ vůbec zač?” musela jsem se znovu zeptat, i když mi bylo jasné, že odpověď na tuhle otázku Miriel nezná. Ta jen zavrtěla hlavou. “Ah, to je fuk. Raději mi řekni, jak se můžu odhlásit.” “Jen zmáčkni tlačítko na náramku.” řekla a vykouzlila si na ručce šedý náramek s černým tlačítkem, které několikrát zmáčkla. Podívala jsem se na svoje zápěstí, ani na jednom nebyl žádný náramek. “Jaký náramek?” ukázala jsem ji takřka nahé zápěstí, které zdobily jen fialkové rukavice bez prstů. Zmateně přiletěla blíž a prohlížela si moje ruce lehce zděšeným pohledem. To já bych tady měla být ta vyděšená, ne? “To je divné, každý hráč by měl dostat náramek pro návrat.” obletěla mi ruce a pro jistotu je i ohmatala, ale stejně nic nenašla. “Já zřejmě nejsem nějaký obvyklý hráč.” podotkla jsem poněkud jízlivě. “No, to asi ne.” nervózně popoletěla na místě, “Zkusím se zeptat někoho z vrchu.” v ruce se jí objevila dlouhá hůlka, s kterou kolem sebe začala kreslit prazvláštní znaky. Byly podobné těm z pod mých nohou, než jsem se objevila v téhle hře (či co). Znaky ve vzduchu růžově zářily a postupně ji obalily třpytivým světlem, jenž se po krátké chvilce rozplynulo a Miriel na mne zůstala překvapeně zírat. “To bylo co?” povytáhla jsem obočí a sledovala, jak malá víla třese svoji kouzelnou hůlkou a zkusmo zkusila nakreslit nějaké znaky, z kterých vyletěli barevní motýlci. “Nechápu proč to nefunguje.” zmateně koukala na hůlku, “Zkusím to znovu.” Usmála se na mě nervózně a znovu začala kreslit znaky kolem sebe. Ale její kouzlo (ať to bylo cokoli) opět nevyšlo. Naštvaně hůlku zahodila. “Že by nějakej bug?” zkusila jsem. Sice toho moc o hrách nevím, ale něco jsem pochytila od Daphiny mladší sestry, která tráví na počítači celé hodiny. Miriel se na mě nechápavě podívala. “Chyba v systému?” “Ne,... já nevím.” prudce zavrtěla hlavou. “A jak se teď odsud dostanu?!” otráveně jsem pohodila rukama. Chci se vrátit domů a vést svůj normální a nudný život. Já nestojím o nějaké hloupé dobrodružství, stačí mi si o něm číst. Nejsem nijak odvážná, ani neumím bojovat. Mám jen dobrou paměť, organizační um a závislost na knihách. Tak proč? Proč jsem zde? Co nebo kdo mě sem poslal? Že by… že by ta podivná žena v černém plášti, která mě těsně předtím oslovila? To by dávalo smysl a taky znamenalo, že ta žena byla z téhle hry. Zamyšleně jsem si začala hrát s prsty, což je můj zlozvyk. Vždy když přemýšlím, musím něco žmoulat a teď to byly fialové rukavice, které musely snést nápor mých myšlenek. “To nevím,” odpověděla Miriel, “Ale můžeme se zeptat Blue, je to vodní nymfa a hráčka stejně jako ty. Vlastně je to jedna z prvních hráčů Edrestu, pokud si dobře pamatuju, tak číslo 02.” “A jak by nám mohla pomoci? Neměly bychom se obrátit na systém?” namítla jsem obratem, protože mi přišlo hloupé chodit s tímhle problémem za dalším hráčem, ať si je ve hře jak dlouho chce. Vždyť, co by o téhle chybě mohla vědět a jak by mohla pomoci? “No, se systémem se právě nemohu spojit a jen Blue nás dokáže k systému dostat. Byla za to už několikrát pokutována, protože vždy způsobila hrozné zmatky. Proto je taky dosti známá a to nemluvě o tom, kolik toho ví.” obdařila mě zářivým úsměvem. Že já musela dostat tak neschopného průvodce, ale lepší něco nežli nic. Možná nám ta Blue pomůže. Snad. No, stejně nemám moc na výběr, co? “A kde ji najdeme?” zeptala jsem se rezignovaně. Miriel udělala nadšený přemet ve vzduchu a pak se několikrát kolem mě zatočila, až se mi z ní začala točit hlava. “Bydlí v jedné vesničce u Vlčího průsmyku, takže to k ní máme opravdu blízko.” začala mě tahat směrem od průsmyku, “Tudy, tudy.” Tahala mě za rolák, což bylo trochu divné, i když na tak malou vílu má docela dost síly. Opatrně jsem ji chytila za pas, čímž jsem si vysloužila vílí vražedný pohled, roztomilý vražedný pohled. “Můžu jít sama, jen mě naviguj.” zkusila jsem se na ni pousmát. Hned se uklidnila, a když jsem ji pustila, sedla si na moje rameno a vykřikla “Vpřed!” Tak jsem šla a průsmyk, který mi předtím vzal dech, nechala za zády. Před námi byla jen louka, jenž sem tam zdobilo pár osamělých kvítek vykukujíc z vysoké trávy, co mi sahala místy ke kolenům. Bude to asi dlouhá cesta, hodně dlouhá cesta.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Nakreslila jsem i Liu, ale už ve hře. Doufám, že se vám kapitolka líbila a jste zvědaví na novou postavu. Jaká bude Blue, co myslíte? A opravdu jim bude schopna pomoci?
