Edrest: Začátek Hry✔

5.Kapitola

“Tady máš,” postavila přede mne na stůl kouřící hrnek a pak ještě odběhla pro talíř plný sušenek, než si sedla naproti mě. Miriel si uraženě prohlížela drobný šálek, který Blue našla a nalila ji do něj trochu kakaa. Zřejmě se jí nelíbilo jak tímhle poukazovala na její výšku, i když byl stále moc velký, aby ho vzala do rukou. Ale když Blue donesla sušenky, hned se jimi začala ládovat. Usrkla jsem ze svého hrnku a užívala si lahodnou chuť kakaa.
“Zde je těžké něco takového sehnat, pokud nevíš, kde hledat.” zasmála se Blue jemně.
“Je výborné,” bylo to jediné, na co jsem se zmohla.
“To jsem ráda.” její tvář zvážněla, “Teď mi prosím pověz, jak ses sem dostala?” Tak jsem ji řekla o té neviditelné zdi, i o světle a zářivých znacích. Tiše naslouchala, přerušovalo mě pouze hlasité mlaskání malé víly. Když jsem domluvila, znovu jsem se napila kakaa a sledovala zamyšlenou Blue. V akvamarínových vlasech jasně zářily dva bílé prameny dobře schované mezi ostatními a při přemýšlení se jí na čele dělala táhla vráska, která sotva mohla prozradit, co se děje za tou milou tváří. Její modré oči mě sledovaly s čirou zvědavostí a pochopením, jakoby věděla přesně o čem mluvím a přesto by mi stále chtěla položit mnoho otázek, na které snad ani neznám odpovědi. Nakonec upila ze svého hrnku a nadechla se ke slovu.
“To je vcelku normální vstup do hry, teda kromě té neviditelné zdi. Ale musím se tě na něco zeptat.” začala a já jen přikývla, ať mluví dál, ať se ptá. “Potkala jsi těsně předtím, než jsi narazila do té neviditelné zdi někoho podezřelého? Někoho, kdo se choval divně nebo vypadal jinak?” Tak nad touhle otázkou jsem ani nemusela přemýšlet, odpověď byla jasná...
“Rudovlasou ženu v černém plášti.” sotva jsem to dořekla, už Blue stála a s rukama opřenými o stůl se nakláněla ke mě. Lehce řečeno, mě vyděsila.
“Krátké rudé vlasy a oči jak dva zářivé smaragdy?” vyhrkla tu otázku tak rychle, že ji nebylo takřka rozumět. Odpovědí ji bylo moje souhlasné přikývnutí.
“Jeri,” šeptla a narovnala se. Vypadala trochu naštvaně, ale dík vrásce na jejím čele jsem poznala, že nad něčím usilovně přemýšlí. Skoro jakoby si v hlavě skládala prapodivné puzzle. Ale kdo je ta Jeri, nebo spíše co. Miriel cosi zamumlala s plnou pusou, takže jsem ji nerozuměla jediné slovo, a když jsem chtěla něco říci já, tak do místnosti vtrhla dlouhovlasá blondýnka s kulatými brýlemi, které zakrývaly světle fialové oči. Dlouhá tmavě zelená sukně za ní divoce vlála, jak spěchala.
“Oh, nevěděla jsem, že máme hosty.” zamrkala na mě i Miriel zaraženě. Moje malá vílí společnice v rychlosti spolkla sousto a nadšeně vyskočila na nohy.
“Mindie!” vykřikla a s roztaženýma rukama se natiskla na překvapenou tvář blondýnky.
“Miri?” hlesla tiše.
“Už je to doba, co jsme se viděly naposledy, co?” odtáhla se od ní Miriel. Ony se znají? Že by ta dívka byla ze hry? Nebo další známý hráč?
“To jistě ano, ale moc se mi po těch časech nestýská. A kdopak je tahle mladá dáma?” pohled jejích fialových očí se upřel zvědavě na mě. Miriel párkrát zamávala křídly a už stála na mém rameni.
“Mindie, dovol mi ti představit svoji svěřenkyni Liu. Lio, tohle je Mindie z posvátného národa Aneū.” rozmáchlým gestem ukázala na blondýnku přede mnou. Posvátný národ Aneū? To je zase co? Mindie si posunula brýle na nose a se zájmem mě propichovala těma svýma fialovýma očima.
“Velmi mne těší Lio,” řekla a její hlas zněl mocně, na malou dívku s brýlema až moc.
“Mě taky,” nevěděla jsem jestli k ní mám natáhnout ruku či ne, a tak jsem raději spletla prsty na klíně a pokusila se o přátelský úsměv. Asi se mi povedl, protože mi ho oplatila a stočila pohled k Blue.
“Budou tady přespávat?”
“Jistěže, přeci je nenecháme spát venku.” promluvila zase klidným hlasem, ve které nebylo ani stopy po předchozím rozčilení.
“Tak já vám půjdu připravit postel a,” pohledem spočinula na Miriel, “Zásuvku. Blue se vyspí na pohovce.” dodala už skoro u dveří a ještě si mumlala cosi o tom, že na něco zapomněla, ale nemůže si zaboha vzpomenout co. Miriel se znovu pustila do sušenek, divné kolik toho tak malá víla spořádá.
“Ehm, já se klidně vyspím na pohovce. Nemusíte kvůli mě…”
“To je v pořádku. Tohle je stejně Mindiín dům.” rukama obsáhla kuchyň, ve které jsme seděly. Byla jednoduše zařízená s pecí, velkou almarou a menší skříňkou, dřevěným stolkem s třemi židlemi a vše ladilo do levandulové. Dveře za mnou vedly na úzkou chodbu a ven a dveře za Blue pro mne byly zatím záhadou. Ale asi tam bude ložnice. “Já tu s ní jen bydlím a pomáhám ji s touhle vesničkou.”
“Nějaká mise, úkol?” napadlo mě.
“Jo, dalo by se říct.” povzdechla si, ale dál se k tomu nevyjadřovala, a já to nechala být, je to přeci její věc a ne moje. A navíc myslím, že teď je čas na úplně jiné otázky a odpovědi.
“Kdo je Jeri?” začala jsem s první otázku z mého dlouhého seznamu, který zatím jen rostl a rostl. Blue zpozorněla, její tváří se mihlo rozčilení, než s klidem dopila svůj hrnek kakaa.
“Ta žena, kterou jsi potkala byla Jericho, i když její hráčské jméno je jen Jeri. Je to první hráč Edrestu a taky ten nejsilnější.” ke konci věty zněl její hlas až nostalgicky. Jakoby si vzpomněla na něco, co se stalo hodně, hodně dávno.
“Takže Jericho… Zdálo se, že mě zná. Dokonce mě oslovila jménem.” vzpomněla jsem si na to, jak si sundala kápi a vyslovila moje jméno. Blue nevypadala překvapeně.
“Jericho bere mise přímo z Paláce, a těmi misemi je často hledání nových hráčů. I když jsem netušila, že může přidat hráče i proti jeho vůli.” se zamyšlením vstala a přešla k almaře, kterou začala přehrabovat. Palác? Další otázka do mojí sbírky.
“Co je to ten Palác?” nač čekat až na tu otázku přijde řada.
“Ten se nachází v Eriellu, hlavním městě Edrestu. Tam sídlí systém.” konečně našla, co hledala. Zavřela almaru a došla až ke mě, v ruce přitom držela obrázek, který mi podala. Byla na něm mladá rudovlasá dívka s úsměvem na tváři a očima zářivýma jako dva smaragdy. “To je Jericho na začátku hry. Tehdá jsme ještě byly kamarádky.” řekla smutně Blue.
“Páni, ta je krásná!” ozvala se u z mého ucha Miriel, ani jsem si nevšimla, že mi stojí na rameni. Jericho na obrázku byla opravdu nádherná a taky mladá. Mladší než ta, kterou jsem potkala, ale ty oči se nedají zapomenout. Nabízí se tak jen jedna jediná otázka.
“Jak dlouho je ve hře?” trochu jsem ji tím zaskočila. Překvapeně na mně koukala, nevěda co odpovědět.
“Ehm, no… Jen o něco déle jak já,” bylo vidět, jak si to v hlavě přepočítává, “Takže asi deset let.” Nevěřícně jsem na ni vytřeštila oči.
“Vy-vy už jste ve hře deset let?”
“Bez jediného odhlášení a nech si to Vy.” usmála se na mne přátelsky, “Mě na formálnosti moc neužije.”
“Jistě,” odpověděla jsem automaticky.
“Fajn, pak pojďme spát. Zítra ti odpovím na tvé otázky, ale teď už musíš být unavená.” i když jsem se cítila čilá a plná energie, musela jsem ji dát za pravdu. Ráno je moudřejší večera a já si tak alespoň utřídím myšlenky. Odložila jsem obrázek na stůl a následovala Blue do tajemných dveří, za kterými bylo něco jako pracovna, které vévodila velká pohovka a tři vysoké knihovny nacpané knihami. Pod oknem byl mohutný psací stůl s vyřezávaným křeslem a přímo naproti otevřené dveře do ložnice s velkou skříní, dvěmi nočními stolky a dvěmi jednoduchými postelemi. Na jedné z nich už spala Mindie a Blue si okamžitě lehla na pohovku, takže mi nezbývalo nic jiného, než si s popřáním dobré noci jít lehnout do té druhé postele. Miriel zalehla do pohodlně vypadající zásuvky od psacího stolu a už spala. Ani se nedivím, potom co toho tolik snědla.
Lehla jsem si do měkkých peřin a zamýšleně pozorovala stop, dokud mi neklesla víčka a já odplula do říše snů.

(Tak a naše hrdinka na za sebou docela náročný den plný otázek. Snad i vy, mí drazí čtenáři, chcete znát odpovědi na tyto a mnohé jiné otázky. Můžete se klidně ptát. Chtěla bych vám taky poděkovat za tak velký zájem o tenhle příběh a vaši podporu. Nejvíce děkuji Risu-san a Eryn2003, děkuji vám děvčata za všechny ty krásné komentáře i vote a samotné i ostatním <3

Vaše Sayu-chan)