Edrest: Začátek Hry✔

30.Kapitola

(V Edrest: Bonusy můžete najít první Otázku na čtenáře. Na konci měsíce vás stejně upozorním na Halloweenský speciál)

“Eru! Počkej na mne, Eru!” vycházel z mých úst křik. Běžela jsem za stříbrným stínem přede mnou a smála se. Ale něco bylo špatně. Připadala jsem si menší, nemotornější a můj hlas zněl až příliš dětsky. Navíc, kdo je zatraceně Eru? A proč za ní běžím?
Moje nohy měkce dopadaly do mechem porostlé země a udupávaly krátkou travinu. Bosými chodily jsem za sebou zanechávala rychle mizící stopy a užívala si každý další krok po vlhké zemi. Skákala jsem z jednoho většího kamene na druhý a pospíchala za stále se vzdalující Eru, která mi byla pořád záhadou. Přes tenkou říčku, mezi kapradím a skrz menší lesík rovnou na prostornou louku s nízkou trávou a podivnými žlutými kvítky. Pomalu mě začaly bolet nohy, ale i přesto jsem běžela dál, a pak zakopla o malý kamínek, který nenápadně vykukoval z hlíny. Jen tak tak jsem natáhla ruce před sebe a svezla se po vlhké trávě až k většímu shluku kvítek, do kterých jsem zabořila hlavu. No bezva, teď budu špinavá a navíc mě teď bolela kolena, lokty i dlaně.
“Ahahaha, ty jsi ale nešika. Hahaha,” rozléhal se nade mnou krákoravý smích a přímo před mým nosem přistál malý modrý ptáček s neuvěřitelně dlouhými ocasními pery. Naštvaně jsem sešpulila rty a jedním prstem do vysmátého ptáčka dloubla.
“Nesměj se mi, vždyť jsem jenom dítě. Je mi pouze pět.” postěžovala jsem si uraženě a pomalu se uvedla na rukou.
“Pět? Takový škvrně,” natočil hlavu na stranu. To už jsem seděla a oprašovala si jednoduchou lněnou košilku. Při tomto jednoduchém pohybu jsem měla možnost zahlédnout svoji bílou pokožku pokrytou něčím třpytivým, co vypadlo jako hvězdy nebo malé diamanty.
“Hloupý Perru!” okřikla jsem ho naštvaně. Perru? Tak se jmenuje? A jak to probůh vím? Začínám se v tom ztrácet. Tohle určitě nejsem já, protože mě není pět a ani to nemůže být vzpomínka, protože mluvícího ptáka jsem jaktěživ neviděla, teda krom papoušků.
“Copak se to tu děje?” mohutný a přesto ženský hlas mě donutil zvednout hlavu a pohlédnout do dvou nebesky modrých očí obří stříbrné lvice s dvěmi velkými rohy vzrůstajících z její hlavy. Seděla na okraji lesíka přímo přede mnou a ptáčkem a usmívala se (ani nevím, jak tohle vím).
“Eru!!” vykřikla jsem nadšeně a neohrabaně doběhla až k velké lvici, abych ji objala. Její srst byla měkká a hebká jako bych objímala plyšového medvídka a ne přerostlou, mluvící lvici s rohy jako nějaký kozel. Byla mi blízká, hodně blízká… moje nejlepší kamarádka.
Jenže právě ve chvíli, kdy jsem se cítila nejšťastnější, vše potemnělo. Eruina srst ztvrdla a zčernala, tvář jí pokryly jizvy a modré duhovky zrudly. Najednou už to nebyla moje Eru, ale ta lvice, co na nás zaútočila a teď na mě cenila ty své velké tesáky...

Otevřela jsem oči a prudce si sedla. Co to sakra bylo? Sen? Rukama jsem zajela do vlhkých vlasů, jenž mi v pramenech spadaly do obličeje. To nebyl jen obyčejný sen, bylo to tak skutečné. Ta bolest, svěží vánek, Eruina srst v mých prstech. Dokonce i teď cítím vůni těch žlutých kvítků a měkký mech pod nohama.
“Oh, ty už jsi vzhůru-desu” vysoký ženský hlas se ke mě nesl ode dveří. Zvedla jsem hlavu a pohlédla do dvojbarevných oči asijské dívky ne starší jak já. Jedno oko černé a druhé hnědé, tmavě hnědé vlasy skoro až černé měla krátké, kromě jednoho delšího pramene, co ji líně spadal na rameno a její drobné tělo zdobilo květované kimono.
“Ehm, kdo jsi a kde to jsem?” spustila jsem a víc si přitáhla deku k tělu. Jemně se usmála a přistoupila blíž k posteli, ve které jsem ležela.
“Jmenuji se Miho, kněžka na 10 levlu a zatím snad jediná Japonka v téhle hře-desu. Tedy alespoň jsem zatím na jiného Japonce nenarazila. A jsi u mě doma-desu.” rozšířila svůj úsměv.
“Já jsem Lia, strážce…” levlem si teď nejsem jistá. Navíc mě spíš trápilo něco jiného. “M-moji…”
“Neboj se, tví přátelé jsou v pořádku-desu.” přerušila mě Miho, “I když, uzdravit je bylo těžké. Rytíři a ta jejich pýcha-desu.” teatrálně si povzdechla, a pak se začala smát a já z nějakého důvodu taky. Popravdě bych chtěla vidět Solomona, který se brání léčení nebo Deana. Určitě by to byla zábavná podívaná.
“To jsem ráda.” řekla jsem již uklidněná. I Miho ustala ve smíchu.
“Uhm-hmm, ale ty by sis měla nejdřív dát pořádnou koupel-desu.”
“To je pravda,” raději bych teď vynechala kouzlo očisty a dala si pořádnou koupel.
“Pak pojď za mnou-desu.” pokynula mi ruku ke dveřím. Opatrně jsem vstala z postele, která byla jediným nábytkem v malém čtvercovém pokoji a následovala Miho úzkou chodbou k dalším dveřím, za nimiž se nacházela prostorná a přesto menší koupelna. Vana vyrobena ze zvláštního kamene byla plná horké vody a kousek od ní na dřevěné podlaze stála stolička s táckem, na kterém leželo mýdlo a houba na mytí.
“Páni,” vydechla jsem úžasem.
“Oblečení odlož sem-desu,” ukázala na lavici u dveří, které jsem si doposud nevšimla. “Přinesu ti nové spolu s osuškami-desu.”
“Ehm, jistě. Děkuji.” ale tahle moje slova už k uším Miho nedorazila, protože sotva domluvila už zmizela za dveřmi. Jenom doufám, že mi nedonese nějaké kimono nebo něco šíleného.
S povzdechem jsem se začala si sundávat oblečení, moje brašny a vak jsem předtím zahlédla v rohu pokoje a co se týkalo toho, co jsem měla na sobě… No, vážně vy to chtělo něco nového. Špinavé, lehce potrhané a dokonce i od krve. Co se vlastně dělo, po tom co jsem omdlela? A jak dlouho jsem spala? Mám pocit, že jsem něco důležitého prošvihla. Něco velmi důležitého.

(Co na to říkáte? Co to bylo za divný sen, který se zdál Lie? A jak se vám líbí Miho? Příští kapitola bude taková odpočinková a seznámíte se s Mimi, sestrou Miriel.
Děkuji za všechny komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)