Edrest: Začátek Hry✔

43.Kapitola

Teplá polévka s noky byla výborná a to já moc na polévky nejsem. Navíc to jídlo na talíři nevypadalo vůbec lákavě, ani když přinesli brambory s kusem pečeného masa, které jsem podezřívavě přihlížela hodnou chvíli, než do mě drcl loktem Solomon, který si sedl vedle mě a pobídl mě k jídlu, aby mi to nevystydlo. Bylo to od něj sice milé, ale já vážně neměla chuť pouštět se do té podivnosti, která jak vidno moc nechutnala ani ostatním u stolu. Jenže jíst budeme až večer a ráno jsem měla jen dva menší plátky chleba. Nakonec mi teda nezbylo nic jiného, než snít to, co přede mě položili, seč to nemělo vůbec žádnou chuť. Myslím, že by měli zůstat jen u polévek.
“S naší současnou rychlostí budeme první noc trávit venku.” Carlos nezněl vůbec nadšeně. Obrátil do sebe další korbel moštu a zklamaně si povzdechl.
“Spát venku není zas tak špatný. Jenom trochu nepohodlný…” začala Blue.
“...A docela nebezpečný, v těchhle časech-desu.” doplnila ji rychle Miho a vzala si od Miriel talíř, aby po ní dojedla. Zřejmě je zvyklá na tuhle stravu. Blue se zamračila, protože zrovna tomuhle tématu se chtěla vyhnout. To, že nás na cestě možná čekají nepříjemnosti, všichni očekáváme, ale je trochu nepříjemné mluvit o tom, když už jsme vyjeli. Upřímně doufám, že se nic nestane a my dojedeme do hlavního města zdraví a živí.
“Ale je nás hodně a jsme silní, určitě se nám nic nestane.” řekla pevně Auris. Její oči se zaleskly odvahou a vírou a její drobné pěsti udeřily do desky stolu.
“Já souhlasím!” vyhrkla Miriel hned na to, takže nikdo jiný nestihl zareagovat na princezniny slova. Všichni u stolu na chvíli utichli, jakoby už nebylo co říci. A možná, že taky ne.
Dopili jsme svoje mošty nebo nektary a dojedli už za příjemnějšího rozhovoru o tom, jaké je hlavní město Eriell. O tom nejvíce básnila Miho, která tam podle všeho byla více jak stokrát, ale stále se ještě nepřestěhovala, aby si usnadnila práci. Ztratit týden jen cestou tam a zpět, to není moc výhodné pro odchod. Zvlášť, když tu neexistuje nic jako telefon. Tahle se nedozví včas pokud zákazník bude cítit objednávku zrušit, nebo nedej bože zemře, i zdejší poště to trvá nejmíň dva dny cesty.
Útratu zaplatil Carlos, jako poděkování, že s nimi jdeme, i když to vůbec nechtěl. Jenže svoji princezně přeci nemůže říct ne, že ne? Začínal mě trochu štvát, hlavně když nás začal honit, abychom vyrazili a pak chtěl, abychom jeli, co nejrychleji. Naštěstí mu v tomhle Miho odmítala vyhovět s tím, že si nevezme na svědomí život princezny ani nás ostatních. Dala mu jasně najevo; Tenhle vůz pojede tak rychle, jak budu chtít já. Takže, když jsme vyjeli dál na cestu, byla půlka odpoledne za námi a nás čekala ještě dlouhá cesta.
“Carlos to nemyslí zlé, jen je hodně ustaraný.” spustila Auris po chvilce jízdy v tichosti.
“To možná ne-desu. Ale stejně je otravný-desu.” nespustila oči z cesty, aby někoho omylem nepřejela. Ještě stále jsme byli ve městečku, ale domy již trochu prořídly a začaly se objevovat zelené a zlaté kopce plné obilí a jiných plodin. Z vydlážděné cesty se opět stala prašná a slunce stále jasně svítilo, seč pomalu klesalo k zemi, aby si odpočinulo.
“Lio? Budeme dál cvičit?” Auris se na mě doslova přilepila, držela pevně moji ruku a nehodlala ji pustit dokud nebude mít odpovídající odpověď.
“Dobrá, proč ne. Alespoň nám to zkrátí cestu.” povzdechla jsem si. Miriel vykouzlila pár barevných jiskřiček a tím rozesmála princeznu, které se to líbilo.
Pak jsme zase trochu kouzlily a zkoušely, co všechno Auris zvládne, a že se učila velmi rychle. Nechápu, jak doteď i přes ty nejlepší učitele, které měla, se nedokázala moc naučit ovládat svoji magii. Krom motýlů teď tvořila i drobné ptáčky a dokonce i jednoho menšího hlodavce. A zvládla očistit zaschlé bláto z podlahy, což byl velký pokrok.
Vlastně jsme většinu dne strávily cvičením magie a ne jen princezna se něco naučila, i já toho teď uměla a věděla víc. Zjistila jsem, jak svoji magii mohu přizpůsobit svým potřebám. Z kouzla lumine bylo najednou jiné silnější kouzlo, které dokáže ze světelných koulí vytvořit lehce inteligentní stvoření, co dokáže napodobit jakýkoliv živý organismus. Teda ne úplně jakýkoliv, pouze malá zvířata nebo tvory, jichž se dotkne. Vyzkoušela jsem to na Miriel, byla z toho paf. Zvlášť, když její světelná kopie dělala to samé, co ona.
Zastavili jsme až když slunce dávno zašlo za obzor a utábořili se pod velkým stromem, jenž nám poskytoval menší úkryt a větve na oheň. Pojedli jsme kouska chleba a sušeného masa, než mi Miriel usnula na dece a spolu s ní i do klubíčka stočená Auris. Vypadaly tak mile, jak spaly vedle sebe. Miho se bavila s Korisem a těmi dalšími dvěmi rytíři, kteří měli mít první hlídku. Kain se chystal spát stejně jako Blue, Carlos, Dean i já. Ale bylo těžké usnout.
Jak bylo přes den teplo, tak teď začala být zima, i když to nebylo tak hrozně jako na pláních za Trostem. Ale stejně jsem cítila zimu a musela jsem se vzdát své přikrývky, aby Miriel s Auris nenachladly.
Pak jsem si lehla zády k ohni, zavřela oči a naslouchala jeho praskání i tichému rozhovoru rytířů s Miho, který po chvilce utichl. Spát se mi moc nechtělo, seč únava na mě už doléhala. Měla jsem takový divný pocit, že když usnu stane se něco zlého. Něco velmi zlého. A přesto pan Spánek rozhodl jinak a uvrhl mě do říše říše snů. Do temnoty mé vlastní mysli, kterou už tolikrát navštívily bohyně a to bez mého povolení.

(Trošičku nestíhám, takže se divím, že mám co publikovat =D Bude to tím, že jsem včera šla spát pozdě, abych dopsala kapitolu. Dolehla na mě změna času a ti umělci, co každé ráno musí bušit do zdi,  což je velmi "milý" budíček. Každopádně se můžete těšit na další Liin sen, který mnohé z vás určitě nepotěší, ale zato stopro potěším fandy Delia shipu ^v^
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)