Edrest: Začátek Hry✔

2.Kapitola

Náhle uvědomění mě zvláštně uklidnilo, tahle situace má přece nějaké vysvětlení, které mohu získat od Miriel a tohle je hra, takže by se mělo dát z ní nějak odhlásit, ne.
“Ano, jsi ve hře.” malá víla se kolem mě několikrát proletěla, pak zastavila těsně před mým obličejem. Polekaně jsem sebou škubla a zůstala zírat na její rozjařený obličejík. “Tedy, zatím jsi jen u tvorby postavy. Už ses rozmyslela jaké bude tvé uživatelské jméno?”
“Jaké uživatelské jméno?” zeptala jsem se zmateně.
“Ty asi moc nehraješ hry, co?” teatrálně si povzdechla, udělala otočku ve vzduchu, kousek se ode mne vzdálila a už zase se zeširoka usmívala. Začínala mě trošičku štvát.
“Ne,” přisvědčila jsem.
“Dobrá, dobrá… takže, uživatelské jméno je jméno, pod kterým tě bude znát systém i ostatní spoluhráči.” začala nadšeně vysvětlovat, “Může to být přezdívka, pseudonym či tvoje skutečné jméno. Výběr je čistě na tobě. Ale rozmysli si to pořádně, protože se to jméno nedá změnit.” poslední větu pronesla s vážnou tváří.
“Jasně chápu, až na to, že nechci hrát tuhle… hru.” pohodila jsem rukama a poukázala tak na nekonečnou bělobu kolem nás. Miriel na mě nechápavě zamrkala.
“Ehm, nejdřív musíš být ve hře, aby ses mohla odhlásit.” řekla a pomalu si prohlížela moji maličkost zvědavým pohledem, který mě značně znervózňoval. “Ale pokud nechceš hrát tuhle hru, tak proč jsi zde?” Její otázka mě překvapila, ale ne víc jak její odpověď na tu moji. Nechtělo se mi tu, v tomto podivném světě, zůstávat déle, než bylo zapotřebí.
“Nejsem zde zrovna dobrovolně. Byla jsem na cestě domů, když jsem narazila do neviditelné zdi, obklopilo mě záhadné světlo a teď jsem tady a povídám si s malou vílou.” nad mými posledními slovy uraženě nafoukla tváře.
“Tak promiň, že jsem malá a víla.” odsekla lehce naštvaně.
“Om-omlouvám se, nechtěla jsem se tě nějak dotknout.”
“Omluvu přijímám.” usmála se lehce a zase zvážněla. “Dobrá, takže ty říkáš, že jsi sem byla poslána proti svoji vůli.”
“Ano, přesně tak.” souhlasila jsem.
“To není asi zrovna nejběžnější postup…” hlesla tak tiše, že jsem ji skoro nerozuměla a nervózně zatřepotala křídly.
“Asi zrovna? A jak vypadá ‘normální’ postup?” neubránila jsem se otázce.
“Ehm, to… podle toho, co mi bylo řečeno, tak každý možný hráč dostane nabídku a podle jeho odpovědi se buď objeví zde, kde si vytvoří postavu nebo si žije dál svůj život.” řekla trochu nejistě. Lehce jsem povytáhla obočí v němé otázce, načež si Miriel jen rezignovaně povzdechla. “Jsem v tomhle celkem nová…” dodala s nervózním zachichotáním. To jsem mohla tušit. Dnešek vážně není můj den. Co budu dělat teď? Pořád je tu ještě šance na odhlášení po vytvoření postavy, ale taky to asi nebude tak snadné jak se zdá. S mým štěstím… Stejně mi nic jiného nezbývá.
“Lia,”
“Hm, cože?” nechápavě se na mě podívala.
“Moje uživatelské jméno: Lia.” odpověděla jsem ji klidně. Vesele se usmála a popoletěla blíž ke mě. Ještě před chvílí vypadala trošku ztraceně, a teď má zase rozjařenou tvář a po nervozitě a nejistotě ani vidu ani slechu. Skoro jakoby ji někdo přepl v hlavě vypínač.
“A jsi si jistá svým rozhodnutím?” zeptala se naučeně.
“Jsem,”
“Tak své rozhodnutí potvrď zde,” drobným prstem ukázala na jemně zářící obrazovku, která se přede mnou náhle objevila. Velkými písmeny na mě koukalo moje jméno a vystouplé tlačítko ‘OK.’ S menším zaváháním jsem jej zmáčkla. Obrazovkou probliklo ‘potvrzeno’ a hned na to se roztříštila v tisíce drobných světélek. Nemohla jsem si pomoci a nesledovat to s úžasem v očích.
“Bezva! A teď se podíváme, co ti systém vybral.” vykřikla nadšeně Miriel a už byla na dva metry ode mne.
“Počkat, počkat. Jak, co mi systém vybral?” Její její slova mi vůbec nedávala smysl. Otočila ke mě svoji malou hlavinku a obdařila dalším ze svých úsměvů.
“Systém vyhodnotí pro jakou roli se nejvíce hodíš, a pak ti dá na výběr. Je to lepší jak mít na výběr pouze z tří stejných možností. Takhle je hra plná nejrůznějších hráčů, kteří si vybrali podle svých schopností z toho, co jim nabídl systém.” vysvětlovala vesele, a přitom položila svoji ručku na zářící obrazovku, která se před ní objevila a znovu se rozpadla v tisíce drobných světélek. Akorát tyhle světélka se začala kousek ode mne shlukovat do větší obrazovky. Asi tak velké jako jsem já sama, podle mých odhadů.
“Takže, systém zhodnotí všechny moje zkušenosti, znalosti a tak nebo co?” Miriel na mojí otázku potěšeně přikývla.
“Přesně tak. A pak ti dá na výběr, a tobě nabízí…” poslední slovo protáhla a se zatajeným dechem sledovala velkou obrazovku, která se vyjasňovala a odhalila figurínu oblečenou do kraťasů, tílka s volným rolákem, nějakých podivných rukavic, nadkolenek a kozaček na jehlovém podpadku. Nahoře nad tím velkými písmeny stalo… “...Strážce.” přečetla Miriel.
“A?” podívala jsem se na ni v očekávání další show. Tohle určitě není jediné, co mi systém vybral. Malá víla několikrát obletěla obrazovku, ale pak jen rozhodila bezmocně rukama a zavrtěla hlavou.
“Tohle je to jediné, co ti systém nabízí. Nic víc.” odpověděla. Bezva, takže další věc, v které nemám zrovna moc na výběr. Zabodla jsem oči do figuríny přede mnou.
“Co to vůbec znamená ‘strážce?’” na tuhle otázku mi bylo odpovědí pouhé pokrčení ramen. Takže ani tenhle vílí průvodce neví všechno.
“Tak daleko jsem se v příručce nedostala.” vyčarovala si ve vzduchu malou tlustou knížku a zběžně ji prolistovala, než se rozplynula ve vodopádu třpytek. Je docela líná, nebo ji prostě nebaví číst. Nebo obojí. Vůbec by mě to nepřekvapilo. Ještěže se z týhle hloupý hry hned odhlásím, tak mi to co si vyberu nemusí dělat takový starosti.
“Fajn, a jak si to mám vybrat či potvrdit?” zeptala jsem se s očima na figuríně.
“Jen se dotkni obrazu.” popoletěla blíž k velké obrazovce a poplácala ji svoji drobnou ručkou. S hlubokým nádechem jsem se tedy prsty dotkla obrazovky, která se hned rozpadla v tisíce světélek. Ta mne začala obalovat a lechtat po kůži. Pomalu jedno po druhém se do mě vpíjelo a naplňovaly mne silou. Nevím jak to popsat, ale nebála jsem se toho, ba naopak líbilo se mi to. Bezděky jsem zavřela oči a roztáhla ruce. Moje smysly se pročistily, zostřily díky čemuž můj nos zaznamenal i slabou vůní trávy pod mýma nohama a těžkou nasládlou vůni neústupné mlhy. K mým uším dorazily první slabé skřeky vran, a pak i tiché zvuky nedalekého potůčku a mé tělo ovál svěží vánek, který vystřídal o něco silnější vítr a pocuchal mi vlasy. Otevřela jsem oči a spatřila tu divokou nespoutanou přírodu. Před mýma očima začínal horský průsmyk částečně zalesněný a z něj vytékal potůček čisté pramenité vody. Kdyby vše nezahalovala ta těžká mlha, mohl to být naprosto dech beroucí pohled, ale i tak jsem od té scenérie přede mnou nemohla odlepit oči.
“Tohle Vlčí průsmyk, tady v Edrestu znám taky jako: Území zatracených.” pronesla děsivým hlasem Miriel.
“To zní hezky, ale…” nestačila jsem to ani doříct a ona byla najednou tak blízko mému obličeji, až jsem se lekla. Upřeně se mi dívala do očí, “Páni, tvoje oči jsou jako měsíční kameny.” Cože?! Co to právě řekla? Moje oči jsou přece světle hnědé, ne jako… jako nějaké kameny.

(A je to druhá kapitola, snad jsem vás nezklamala. Co myslíte, že je role "strážce" zač??? A co jaké zjištění naší hrdinku čeká???
Chtěla bych poděkovat za vaše komentáře i za vote, velmi si vašeho zájmu u tohle příběhu cením (=^_^=)

Vaše Sayu-chan)