Edrest: Začátek Hry✔

9.Kapitola

"Co to sakra bylo?!" ulevil si mladík.
"Úspěšné zabití monstra, řekla bych." podotkla Miriel, před kterou se náhle objevila obdélníková karta. Skoro stejně široká jak ona velká, s mým jménem vyraženým velkými písmeny. Hned se začetla do druhé strany, "Tohle kouzlo funguje pouze na jedno monstrum o maximálně pět levlů víš jak jsi ty a můžeš ho použít jen jednou za 72 hodin. Nemluvě o vyčerpání..."
"O tom mi povídej," postěžovala jsem si a sedla na zem mezi mushíky, kteří mě starostlivě obklopili.
"Použila jsi tu magii tak instinktivně, jakoby to pro tebe bylo naprosto přirozené." Blue vzala Miriel moji kartu a začala ji zvědavě studovat.
"Co jsi zač?" tahle otázka vyzněla divně. Pohledem jsem se střetla s nekonečně temnou propastí dvou obsidiánových očí. Jeho hrubý hlas teď naplňovala čirá zvědavost.
"Lia, strážce." zněla má jednoduchá odpověď. Chvíli na mě nechápavě zíral, než promluvil.
"Dean, lovec." zopakoval po mě.
"A já jsem Blue, vodní nymfa." přidala se Blue, která mi podávala moji hráčskou kartu. Při bližším průzkumu jsem zjistila, že na jedný straně jsou kouzla a na druhé moje jméno, role, práce (ta byla samozřejmě prázdná), level a nasbírané zkušenosti v podobě dlouhé linky, která se pomalu vybarvovala. Už teď byla jedna třetina plná. Asi za zabití silnějšího monstra.
"Jsem Miriel, Liin průvodce." řekla trochu nabručeně a podezíravě si ho prohlížela. "Tos neměl na výběr nic lepšího jak lovec?" Bylo jasné, že Miriel ho nemá zrovna moc v lásce a to jsme se teprve seznámili.
"Jseš nějaká moc drzá, na to že jsi tak malá." prsty naznačil velikost vlašského ořechu. To neměl dělat. Miriel se nafoukla, až jsem měla strach, že vybuchne. Líce ji zrudly vzteky a křídly mávala mnohem rychleji, než normálně.
"Já ti dám malá!!" vykřikla a už po něm házela nejrůznější věci, které ji napadly. Má šikovnou magii. Schovala jsem kartu do brašny k penězům a dále sledovala ty dva. Bylo to děsně zábavné. Miriel často vymyslela něco úžasného a nečekaného, jako například cenzurovanou knihu, pavouka, klec na ptáky... mohla bych to vyjmenovávat celý den. Dean se vždy jen tak tak vyhnul a ještě si z ní dělal srandu, že se neumí trefit. Hašteřili se jak malé děti.
"Je docela hezký." zašeptala Blue a přisedla si ke mě mezi mushíky. Ti ji lehce uhli a dál se ke mě tulili a broukali tichou písničku a já nabrala lehce červeň, i když ani nevím proč.
"To jako Dean?" pozvedla jsem obočí, "Máš teda divný vkus."
"Vždy mě lákali tajemní muži." zasmála se, když Miriel trefila cíl rajčetem. "Ale pravda je, že děti mně nijak nalákají." dodala tiše a vstala, aby je zchladila. Kolem zápěstí ji začal kroužit tenký proužek vody, který začal nabírat vlhkost z okolí a tak růst až měla tlusté vodní náramky a ty vystřelila lehkým švihem na Deana a trošku i na Miriel. Oba okamžitě ztuhli a obrátili svou pozornost na vodní nymfu s vodními provazci na zápěstí.
"To bylo za co?" chtěla vědět Miriel, a přitom si začala ždímat šaty.
"No, tak dneska se už nekoupu." otřepal se Dean a rukou si upravil vlasy, aby mu z nich neteklo do očí.
"To jsi pěkný čunče." vyplázla na něj jazyk Miriel a už by mu i něco provedla, ale jedinej pohled na Blue a jako poslušná malá víla zamířila ke mně a sedla si na klobouk růžovému mushíkovi, který k ní zvedl tázavě hlavu. Mokrou vílu asi nečekal.
"Když už máte tolik energie, tak co kdybyste mi pomohli nasbírat květy Aolie. Liu stejně musíme nechat odpočívat." vrhla na mě soucitný pohled Blue.
"A co za to?" zeptal se Dean.
"Nedám ti další sprchu," řekla s úsměvem Blue, "A oběd zadarmo." dodala po chvilce přemýšlení. Tohle ho zaujalo. V očích mu nadšeně zajiskřilo a zatvářil se jako hladový vlk, co už nejmíň týden nejedl.
"Jsme dohodnuti." odpověděl ji. Spokojená s jeho rozhodnutím, sundala batoh z ramene a vyndala jednu zavařovačku, kterou mu hned podala. Vzal si ji a oba společně začali sbírat bílé trubcovité květy, které rostly na okolních keřích či dokonce obtočené kolem kmenů stromů. Miriel jim nakonec šla taky na pomoc hezky jeden květ po druhém. Já zatím hladila mushíky a broukala si s něma jejich veselou písničku. Po chvilce za mnou doletěla s kvítkem v rukou.
"Brzy budou všechny sklenky plné, budeš bude schopna chodit?" ptala se starostlivě.
"Jo, ta chvilka odpočinku mi pomohla." usmála jsem se na ni. Rozzářila se a letěla za Blue, které to hned s radostí řekla. Ta vypadala potěšeně a uzavřela jednu plnou zavařovačku. Dean už taky měl naplněno a schovával do Blueina batohu. Ani ne za chvilku měli hotovo a já za pomoci mushíků vstala a při prvním kroku málem spadla, jak se mi zatočila hlava. Před pádem na zadek mne zachránily silné paže. Když jsem vzhlédla, abych svému dobrodinci pohlédla do tváře, moje oči pohltila nekonečná čerň těch Deanivých. Během vteřiny jsem stála pevně na svých nohou metr od něj s hořícími tvářemi. Srdce mi bušilo tak silně až jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi a na malých nožičkách odcupitá pryč. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla.
"Jsi vpoho?" chtěla jsem mu jednu vrazit, za tak hloupou otázku, ale vyřešila to za mě Miriel. Hodila mu na hlavu malý oblázek. Sykl bolestí a zamračeně ji sjel pohledem.
"Mohla bys toho laskavě nechat?!"
"Tak si hleď svého." vyplázla na něj zase jazyk a přistála mi na rameni. Blue to všechno jen pobaveně sledovala.
"Nepůjdeme už? Mám docela hlad." pronesla jsem a už se loučila s mushíky. Smutně broukali a pískali.
"Tak pojďte," zavelela Blue s veselím v hlase a zmizela v houští. A my s Deanem jsme ji následovali nedočkaví oběda.

(Tak co říkáte na Deana??? Jaká myslíte, že bude jeho role v celém příběhu??? Co se týče mého slibu z minulé kapitoly, tak si počkejte na 11. kapitolu ;) Jinak děkuji za vaše komentáře i vote

Vaše Sayu-chan)