Edrest: Začátek Hry✔

34.Kapitola

Nejdřív jsme sklidili ze stolu a zbytky dali na jeden talíř a neokousaný chleba zpátky do košíku. Nevím, co dělá, když ji něco zbyde, ale alespoň trochu to můžu zredukovat. A pak jsme se vrhli na umývání, teda já umývala v kádi plné vody pomocí hadérky a Dean utíral a skládal na stůl, který kuchyni vévodil. Byla sice maličká a celý prostředek zabíral ten stůl a okolo dvou zdí i ručně dělená linka, avšak stále se v ní dalo pohodlně pohybovat. Na políčkách stály dózičky s kořením a na lince u zdi pod nima pár malovaných hrnečků. Skrz okno bylo vidět na velké pastviny, kde pobíhali poocresové a vesele se pásli na šťavnaté trávě a já tu stojím a myju nádobí s Deanem, jenž by mohl vraždit pohledem.
S povzdechem jsem mu podala další talíř a vzala do ruky špinavý hrneček. Aspoň, že je klid. Nikdo se nehádá a ani neříká žádné šílenosti. Vážně, já a Dean? Koho by to kdy napadlo. Vždyť není ani můj typ, to spíše Solomon, kdyby mi nepřišel příliš nabubřelý. Vůbec nechápu, jak Blue a Miho můžeme připadat jako dokonalý pár. Snad ne jenom kvůli tomu, že nám dali požehnání vládnoucí bohové, kteří jsou shodou okolností i manželé. Bože, ty dvě...
“To co řekla Miho,” začal najednou Dean jakoby mi četl myšlenky a já dík němu upustila hrnek, naštěstí do vody. “Prostě to ignoruj. Je to velká blbost a hloupá pověra.” Slovo ‘pověra’ mě donutilo ustat v práci a nechápavě se na něj podívat.
“Jaká pověra?”
“To neřeš,” uhnul pohledem a dál utíral jeden a ten samý hrnek. Pomalu jsem se začala bát, aby to přežil a tak jsem mu raději do ruky strčila další.
“Jasně, ale ty to zřejmě řešíš.”
“Ah,” povzdechl si, odložil hrnek na stůl a notnou chvíli na něj jen zíral. Já si zatím otřela ruce do suché utěrky, protože víc špinavého nádobí už nebylo, tedy pokud nechci celé nádobí umývat znovu.
“Je to blbost, já vím.” řekla jsem a rozlehlédla se po kuchyni, "Tak, a co teď?”
“Můžeme jít ven na lov. Už ráno jsem o tom mluvil s Miho a pro tebe by to mohla být dobrá zkušenost.” navrhl, “Alespoň se naučíš líp mířit.”
“Hej,” hodila jsem po něm utěrku, kterou chytil a spolu s tou svou položil na stůl.
“Tak jdeš nebo ne? Klidně půjdu sám.” a zamířil ke dveřím. Už celkem chápu, proč ho nemá Miriel ráda. Ale stejně nemám co dělat a ten lov zní dobře. V rychlosti jsem ho dohnala.
“Ale nejdřív se stavím v pokoji, pro pár věcí.”
“Fajn,” hlesl. Dál jsme šli v tichosti. Počkal na mě u vchodových dveří, zatímco já si doběhla pro pásek s brašnami. A jen tak ze zvědavosti se podívala na svoji kartu. 6 level a trocha zkušeností za asistenci při zabití toho ebera. Trochu jsem posmutněla. Vážně jsme toho ebera zabili? Bylo to opravdu zapotřebí? Připadala mi tak smutná a plná bolesti.
Ale teď už je mrtvá a já s tím nic nemůžu, měla bych se vzchopit a nenechat Deana moc dlouho čekat. S poplácáním tváří jsem vyrazila rychle vpřed a přitom obratně schovala kartu. Když tahle přemýšlím nad smrtí jednoho monstra, budu vůbec schopna zabít další? Pro mě tahle hra vážně není, předtím jsem nezabila ani mouchu, natož žábu a teď jsem nucena pobíjet větší monstra. Divný na tom je jen to, že zabíjet ty velké ještěrky mi nevadilo.
“Mimochodem, kde jsi vzala tohle oblečení?” vyrušil mě ze zamyšlení Deanův hlas. Ani jsem si neuvědomila, že už jsem u vchodu.
“Miho mi je dala.” řekla jsem a pevně se mu zadívala do očí, “Proč, je s nimi nebo špatně?”
“Ne, pokud ti je dala Miho, tak je vše v pořádku. Ona totiž do oblečení všívá ochranné symboly, kterých si jen tak nevšimneš, ale mohou ti v případě nouze i zachránit život.” otevřel dveře, a když se ujistil, že ho následuji, zamířil k lesu, který byl asi čtvrt míle od domu.
“Vážně?”
“Jo, tyhle šaty jsou taky od ní.” názorně si zatahal za vybledlou košili, jenž překrývala kožená vesta. To je od ní hezké, že tohle dělá. Nejednou mi už ty šaty tolik nevadily, vlastně je začínám mít ráda.
“Vy se s Miho znáte už z dřívějška?” neodolala jsem otázce.
“Hmm, už jsem měl tu čest, aby mě léčila.” odpověděl nezaujatě, “Ale teď mě spíš zajímá, jaký máš vlastně level?”
“Ehm, 6.” to už jsme pomalu vstupovali do lesa, nechala jsem si opravdu dlouhou dobu, než jsem mu odpověděla a on na mě netlačil. Prostě jenom tiše vyčkával na to, co řekni nebo neřeknu.
“Už? Není to nějak rychlé?” zareagoval ihned, ale pak mi věnoval až omluvný pohled.
“Ani Blue neví, proč jsem z 1 levlu skočila rovnou na 5. Ten 6 mám od toho ebera.” z nějakého důvodu jsem si vzpomněla na Eyvie, která mě málem zabila na bojišti před Trostem. Proč, to nemám ponětí. Trochu jsem doufala, že jsem na to zapomněla.
“Dík tomu eberovi dostali level i Kain a Solomon.”
“A ty?”
“Já-” stočil ke mě pohled a chtěl mi odpovědět, když se ozval křik dítěte, který se zařezal do mých uší a svou naléhavostí mě přiměl začít hledat místo odkud přišel. “Pojďme.” zavelel Dean, ale čekal, až kterým směrem půjdu já. Milé jak spoléhá na můj sluch, ale trochu otravné.
Společně jsme tedy běželi za zdrojem toho křiku, skrz pár křovin rovnou na prašnou cestu vyjetou koly vozů. Krysám podobné velké stvůry se sápaly po malé bezbranné dívence s dlouhými světle levandulovými vlásky. Vyděšeně koukala do korálkových očí přerostlých krys, a když její oči padly na nás zazářila v nich jiskřička naděje.
Pět krys, dvě si nás všimly a jedna už už otvírala svoji odpornou tlamu, aby maličkou kousla. Maličkou dívenku, kterou mi popsala bohyně, a které teď rozhodně pomůžu a je jedno, kolik monster budu muset zabít.

(V příští kapitole menší překvapení a ještě jedna nová postava plus třetí vedlejší. Jinak, kdo si myslíte, že je ta malá dívenka??? A proč ji bohyně poprosila, aby ji pomohla z nesnází??? Snad se vám kapitola líbila^^
Děkuji za vaše komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)