Edrest: Začátek Hry✔

41.Kapitola

Kočar, bylo pojmenování pro vozík s místem pro čtyři lidi, pokud počítáte místo pro kočího nebo řidiče (ztrácím se, jak nazvat toho, kdo řídí povoz tažený poocresy?) a místo vedle něj. Dva poocresové nervózně podupávali kopyty, když jim Kain upravoval popruhy postrojů a natěšeně frkali. Nebýt těch rohů vypadali by jako normální poníci, trochu více chlupatí poníci.
Auris si sedla na dřevěnou lavici povozu, vystlanou měkkou kožešinou pro příjemnější cestu a pobídla mě, ať si k ní přisednu. Trošku nemotorně jsem tedy vylezla na povoz a děkovala bohu, že Miho nějaký má. Ta teď upevňovala zavazadla za našimi zády. Obrovská vyřezávaná truhla se zámkem a dva plné vaky, to vše řádně přivázané pevným lanem k vozu a několikrát zkontrolované.
Blue si mezitím sedla přede mne a chytla do rukou otěže. Ostatní se vyhoupli do kožených jednoduchých sedel poocresů, kteří poslušně stáli na místě a čekali na pokyn svých jezdců. Jaká to neuvěřitelně poslušná zvířata, ani nesklonili hlavy, aby se napásli.
“Tak můžeme vyrazit-desu?” Miho dosedla na místo vedle Blue a podívala se na všechny ostatní. Mimi s Erin se s námi rozloučily už ve dveřích a Miriel se stočila na vrch mého vaku, který mi teď spočíval u nohou a spala. Prostě ji toho spánku ještě nestačilo. Ale byla jsem za to svým způsobem vděčná, alespoň od ní bude klid a nebude s hádat s Deanem. Ten si vystačí se Solomonem.
Povzdechla jsem si a podívala se na naši malou výpravu. Povoz, který Auris nazvala kočárem a sedm poměrně vysokých mužů jedoucích na ponících, no dobrá, poocresech, ale stále to vypadalo komicky.
“Já pojedu vepředu, dva mojí muži za vozem stejně jako dva z vás mladíci,” ukázal Carlos na Kaina, Solomona a Deana. V tomhle pohledu bylo jasné, kdo pojede vzadu. “Ti zbylí budou strážit vůz.” rozkázal, a pak dál pokyn k výjezdu.
Blue pobídla poocresy do chůze a my se tak rozjeli k lesu. Podle slov Miho, pojedeme půl dne lesem, než narazíme na první město a pak nás čekají už jen dva dny jízdy kolem polí, malých vesnic a nekonečných luk obklopujících hlavní město. Budete to dosti dlouhá cesta.

“Takže, naučíte mě to kouzlo?” zeptala se asi po hodině Auris. Ještě před chvíli jen tiše seděla a sledovala stromy, které jsme míjeli. Naučit ji kouzlo? Znovu se ptám, jak? Vždyť já sama nevím, jak jsem se všechna ta kouzla naučila.
“Ehm, kouzlo…” její velká modrá kukadla mě donutila zmlknou.
“Prosím,” zamrkala nevinně a upřela na mě psí očka. Tomuhle se nedá říct ne.
“Dobrá, jen nevím...” chtěla jsem namítnout, že nevím jak, jenže pak mě to napadlo. Skoro jakoby mi někdo našeptal, co přesně mám udělat. Popadla jsem princezninu ruku a nechala se prostoupit magii, “Zavři oči a soustřeď se na své nitro, na magii uvnitř sebe.” Auris poslušně zavřela oči a soustředěně nakrčila čelo. Dokonce zadržela dech, ale pak vydechla a zklamaně si povzdechla.
“Když já… nejsem v magii moc dobrá. Zatím mi šla jen kouzla, u kterých se nemusí moc soustředit.” očima bloudila po podlaze vozu. Tváře přitom měla lehce rudé studem, jak ji přišlo hloupé, aby dcera bohů byla levá na magii. Tak proč mě žádala o naučení toho kouzla?
“Tak proč jste prosila Liu, aby vás učila? Ona sama je začátečník.” ozvala se Miriel z mého vaku. Shlédla jsem dolů a spatřila její blonďatou hlavu, lehce opřenou o ruky, vykukující ven.
“Vypadala tak přirozeně při používání magie a navíc se mi to kouzlo očisty zdálo lehké.” na malou chvíli jí zazářily oči, ale ten lesk zase hned pohasl. Blue otočila hlavu a povzbudivě se na ní usmála.
“V Liině podání se zdá takřka vše jednoduché, ale zato neumí šetřit energií. A to nemluvě o její nemotornosti na poli lásky.”
“Blue!” okřikla jsem ji.
“Promiň,” věnovala mi široký úsměv, “Nemohla jsem si to odpustit.”
“Ale je pravda, že je Lia úžasná-desu… na začátečníka-desu.” přidala se do našeho rozhovoru Miho, která teď řídila, takže musela sledovat cestu.
“Já byla jako začátečník celá nesvá, a dokonce jsem párkrát i umřela. Když ono být vodní nymfou má spoustu nevýhod.” řekla trochu nostalgicky Blue.
“Opravdu?”
“Ano, víte… všechna kouzla jsou moc těžká, musíte se hodně soustředit a mít svatou trpělivost, protože jinak vás to stojí hromadu energie a všechna vaše snaha vyjde vniveč doslova mrknutím oka. Stačí jenom trochu polevit v soustředění a celé kouzlo padne a energie z něj se vsaje do země spolu s vodou.” otočila se zpátky a pohledem začala předjíždět po okolním lese. Ani bych neřekla, že zrovna ona měla nějaké problémy se soustředěním či trpělivostí, ta by ji podle mne mohla ještě rozdávat.
“Takže i vy jste měla problém se svou magií?” Auris si poposedla a naklonila blíž k Blue. Miriel si zatím udělala větší pohodlí na mém vaku a odněkud vytáhla sušenky, které teď zakusovala.
“Ano, ale naučila jsem se trpělivosti.” mírně se pousmála.
“A jak dlouho vám to trvalo se naučit?” zvědavě pokračovala dál v otázkách.
“Asi rok a půl…” tak tahle odpověď Auris zrovna nepotěšila. “No tak, jste ještě mladá. Dítě by si mělo užívat dokud může a je jedno jestli je to šlechtic či sirotek.” natočila se tak, aby viděla na princezninu překvapenou tvář a prstem ji potapkala po špičce nosu.
“Pravda,” souhlasila jsem a povzbudivě se na Auris usmála.
“Nechcete sušenky, a pak to zkusit znovu?” Miriel vylétla na můj klín a podávala princezně čokoládovou sušenku. Ta na chvíli váhala, ale nakonec si laskominu vzala a s širokým úsměvem přikývla.
Pokusím se jí předat vše, co budu moci. Naučit ji, co se dá. Možná nevím úplně přesně jak na to, ale něco uvnitř mě mi říká, že stačí jen věřit ve své schopnosti a znalosti. Navíc mám podle všeho skvělé instinkty.

(Učit malou princeznu bude velmi těžký úkol, ale naše Lia to určitě nějak zvládne a alespoň tak zabije nějaký čas, ne? V příští kapitole se už dostanou pryč z lesa a rovnou do malebného městečka, co se tam asi stane...???
Aneb jak jsem slíbila, tak zde máte další kapitolu! Nemůžu přeci zklamat nadšené čtenáře, že ne ^ω^
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)