Edrest: Začátek Hry✔

13.Kapitola

Zpočátku jsme následovali potůček, který se pak stáčel někam nahoru, na úplné jinou stranu, než vedli naše kroky. Po mechem porostlých kamenech, po travnatých mýtinách a kolem pár stromů a to celé s doprovodem hašteření Deana a Miriel. Že je to ještě baví. Slunce už pomalu zapadá a oni jsou stále v sobě, ještěže ne doslova. Vlastně ani nevím, o čem se to hádají. Přestala jsem je poslouchat po prvním sprostém slovu a asi miliónté narážce na Deanovu inteligenci. Blue je ignorovala ještě dýl, i když sem tam něco podotkla a ti dva na malou chvíli ztichli. Bohužel jen na chvíli, pak to začalo nanovo a stačilo opravdu málo. Miriel ho vážně zrovna nemusela a dávala to jasně najevo.
Takže, když jsme vstoupili do lesa, který pomalu houstl, nedošlo nám, že je něco špatně. Dík hlasitým projevům těch dvou, vážně nebylo možné si povšimnout náhlého ticha. Padala tma, což pro mě nic nebylo, ale Blue s Deanem to měli horší.
"Sakra, zrovna když zmizí mlha, musí přijít noc." zanadával, ignorujíc poslední Mirielina kousavá slova.
"Musíme jen najít nějaké hezké místo k přenocování." klidnila ho Blue, zatímco sama zakopla o vlastní nohu. "Ale ta tma začíná být opravdu na obtíž." dodala po chvíli frustrovaně.
"Hmm, já bych mohla jít klidně celý den. Deane, pozor ko-" chtěla jsem ho varovat, aby nezakopl, ale pozdě, "-řen." Noha mu uvízla pod kořenem jednoho stromu a on se jak široký, tak dlouhý rozplácl pod jeho korunou. Miriel popadl záchvat smíchu, i když to neviděla tak jasně jako já. A mě to tolik zábavné nepřišlo. Blue zmatené zastavila a ohlédla se na nás.
"Zatracenej kořen!" zaklel Dean a nakopl kus dřeva u jeho nohou, který předtím neviděl. Došla jsem starostlivě k němu a podala mu pomocnou ruku. Čekala jsem, že ji přijme, ale jen ji odstrčil a vstal za pomoci vlastních sil. Hlupák, blbec.
"Kousek před námi vidím víc světla, zřejmě tam bude nějaká mýtina." houkla na nás Blue.
"Mít tady tak baterku," povzdechl si Dean. Trošičku mě to namíchlo, ani nevím proč. Nejdřív nepřijme moji pomoc a teď tohle... Miriel na mém rameni nechápavě cosi mekla, ale nevěnovala jsem ji moc pozornosti. Místo toho jsem popadla Deana za ruku a vyrazila za Blue, která už mizela ve světle mezi stromy.
"Sice nejsem baterka, ale vidím ve tmě mnohem líp, než ty." vypadlo ze mne hloupě a pro jistotu jsem jeho ruku stiskla o něco pevněji.
"Proč jsi to neřekla dřív?" zeptal se zmateně a oplatil mi stisk ruky. Ani nevím proč, moje líce zahořely a jistě pěkně zrudly. Ještěže ve tmě moc dobře nevidí. Co to se mnou vůbec je? Vždyť ani není můj typ a navíc je vcelku otravnej.
"Neptal ses, nikdo se neptal." s těmihle slovy jsme vkročili do záře měsíce a hvězd nad námi. Nebyla to mýtina, ale prostorná louka ohraničená z jedné strany stříbrným jezerem a z druhé horami a uprostřed vedla vyšlapaná cestička, která končila zase někde v lese. Ale to nebe bylo nejúžasnější. Doslova obří měsíc, za nímž jasně zářila dofialova zbarvená mlhovina a to nemluvě o tom neuvěřitelném počtu hvězd. Uchvácená pohledem na tu krásu, jsem si nevšimla, že Miriel vzlétla z mého ramene a teď kolem mě krouží. Mimoděk jsem pustila i Deanovu ruku, aniž bych si to uvědomila. Vlastně jsem je všechny dokonale ignorovala a s hlavou v oblacích, zírala upřeně na hvězdné nebe, dokud...
"Páni," vydechl Dean.
"To je slabý slovo." ozvala se do toho Miriel.
"Lio, uvědomuje si, že ehm,... záříš?" řekla Blue a rukou obsáhlá celou moji maličkost. Nechápavě jsem se podívala na svoje ruce a málem vyjekla. Měsíční paprsky se odrážely pod mojí pokožky a vytvářely na ní tak spousty drobných hvězdiček. Zářivě lesknoucích a uspořádaných v ornamenty, vlnky či znaky. A opravdu to vypadalo jakobych zářila, jenže to světlo nevycházelo ze mě. Tohle je taky součástí role strážce? Počkat jak to říkala bohyně v tom snu? "Strážce Luny." odpověděla jsem si nahlas.
"To by mnohé vysvětlovalo." podotkla Blue a odložila do trávy svůj batoh, z kterého vydala kus chleba a sušené maso. "Pojďme se utábořit a najíst. Tohle můžeme probrat ráno."
"Ehm, to budeme spát na holé zemi?" neubránila jsem se otázce, protože si nepamatuju, že bychom sebou brali deky.
"Je to pohodlnější, než si myslíš." Dean začal kameny v trávě vyznačovat kruh, ale stále po mě pokukoval.
"Neboj, vykouzlím nám měkoučké přikrývky." usmála se Miriel s hůlkou v ruce. Blue zatím donesla nějaké dříví a já si najednou připadala jako nadbytečná osoba. Nikdy předtím jsem venku nenocovala. Ani na tábory jsem nejezdila. Stanování a moje maličkost jaksi nejdou moc dohromady.
"Nemám nějak pomoci?" jak hloupá otázka. Dean zvedl hlavu a zaryl do mě svůj temný pohled.
"Stačí když budeš tak hezky svítit." pousmál se, nebo se mi to zdálo? Srdce mi rozhodně bušilo o něco více, než by mělo. Udělala jsem pár opatrných kroků blíž k němu, aby líp viděl na rozdělávání ohně. Rozhodně se usmál, či alespoň zvedl lehce koutky. Což byla na jeho tváři vítaná změna. Pořád má jen ten svůj zamračený výraz, jakoby ho neustále něco tížilo. Ztracená v myšlenkách jsem se posadila k ohni do teplých kožešin, které vykouzlila Miriel a automaticky začala jíst. Až podivný zvuk mě probral. Blue s Deanem zrovna probírali zítřejší ráno a čerstvě ulovenou snídani, když z křoví u okraje cesty vylezla drobná dívenka s vlasy bílými jak smrt a pokožku snad ještě bledší (pokud je to možné). Byla dost daleko na to, aby ji slyšeli nebo viděli, ale moje zlepšené smysly ji zpozorovaly hned, co nocí dozněl zvuk... kovu? Nejsem si jistá, bylo to rychlé a i pro mne tiché.
Dívenka nás opatrně sledovala zpovzdálí a její oči žhnuly rudě, i na tu dálku. A pak se těma očima zabodla do mě, jakoby poznala, že ji sleduju. Naskákala mi z toho po těle husí kůže. Otřásla jsem se, ale přitom z ní nespustila oči.
"Nejsme tu sami."

(Kdo myslíte, že je ta jak smrt bílá dívka??? V příští kapitole nám o sobě něco prozradí Dean a doufám, že mě neukamenujete... další kapitola bude totiž trochu... ehm, morbidní??? No, uvidíte.
Za vaše komentáře a vote moc, moc děkuji^^

Vaše Sayu-chan)