Edrest: Začátek Hry✔

8.Kapitola

Tohle byla trošičku divná situace. My ozbrojené jen dýkami, malou vílou, která mi stála na dlani a Blue, určitě bude silná, když je tak vysoký level a naproti nám neznámý mladík s krátkým mečem, který nás vyhání od zhruba pěti mushíků. Určitě jich už zabil dosti, tak proč se nepodělit?
"Ty asi nevíš s kým máš tu čest!" vystartovala po něm hned Miriel. Vzlétla a už mu drobným prstíkem ťukala na čelo.
"To je mi v vcelku fuk." zavrčel na ni nepříjemně. Jen na něj vyplázla jazyk a doletěla k Blue.
"Mushíci jsou jen pro začátečníky, jsi snad první level?" Blue vypadala naštvaně.
"Do toho ti nic není!" ohradil se, "Navíc ani ty nevypadáš na začátečníka." schoval meč do pochvy na opasku. Připadala jsem si trochu zapomenutá, cožpak jsem neviditelná či co? Můj pohled upoutal jeden z mushíků. Odvážně zvedl hlavičku a upnul na mne vyděšený pohled. Jeho velké hnědé oči byly plné strachu o život svůj i jeho blízkých. Ignorujíc mládka, který se dohadoval s Blue o tom, kdo má právo zabít ta nebohá stvořeníčka a kdo ne, jsem pomalu došla až tomu malému odvážnému mushíkovi. Ostatní poplašeně zapískali a jeden dokonce agresivně zasyčel, ale hned utichl a víc se natiskl ke svým přátelům. Konejšivě jsem se pousmála a pomalu natáhla ruku. Bázlivě nejprve sklopil hlavu, ale pak ji zase zvedl a nedůvěřivě si mě začal prohlížet.
"Neboj, nic ti neudělám. Slibuju." šeptla jsem klidně. Nervózně poskočil na místě, a pak ke mě opatrně naklonil svůj žluto-červený klobouk. Jemně jsem ho pohladila, což se mu líbilo, protože mi takřka doslova hupsnul do náruče a dožadoval se dalšího hlazení. A ne jen on. Byla jsem v obležení mushíků, kteří kolem mě vesele hopsali a jemným sykotem s pískáním popěvovali nějakou podivnou melodií.
"Lio?" ozval se zpoza mých zad Bluein hlas. Když jsem se otočila, spatřila jsem tři zmatené a nechápající pohledy. Mushíci ustáli ve svém veselí a stoupli si přede mne jako malí odvážní strážci. Bylo to od nich tak milé.
"Ty jsi vážně nová." podotkl mladík a udělal pár kroků mým směrem, ale hned se zastavil, když na něj Mushíci zasyčeli. "A navíc krotitelka, jak vidím." Té jeho poslední větě jsem vůbec nerozuměla. Jaká krotitelka?
"Ona není žádná krotitelka!" Miriel přelétla ke mě a zaujatě si prohlížela mushíky, kteří k ní zvědavě vzhlíželi.
"Podle mě ti, co si ochočí nejbázlivější monstra, jsou krotite-"
"Jak jsi to udělala?" skočila mu do toho Blue, která udělala pár opatrných kroků směrem ke mě, aby nenaštvala moje nové houbovité kamarády.
"Ani nevím," pokrčila jsem rameny, "Prostě jsem jim dala najevo, že se mě nemusí bát."
"Jenom tohle?" ujišťovala se, "Nepoužila jsi magii?"
"Ne, ani nevím jak." její otázky mě trochu mátly.
"To je úžasné." hlesla tiše.
"Jsou docela roztomilí, když nevyšilují." Miriel se rozplývala nad jedním, jehož klobouk byl růžovo-červený. Pak dokonce odlétla utrhnout květinu a ozdobila toho mushíka. Vypadalo to, že si rozumí.
"Mě to spíš přijde divný." zafrkal mladík. Chtěla jsem mu něco odseknout, když mě do nosu uhodil ostrý zápach. Ale tohle už nepáchlo jako houby. Ne podobalo se to spíše plísni. Hodně zažrané plísni. A do toho ten dunivý zvuk, který sílil. Ten museli zaznamenat všichni, hlavně dík otřesům, co vznikaly čím blíž zvuk byl. Mushíci začali panikařit. Mladík zbystřil a vytáhl meč a Blue hned byla u mě a zvedala mě ze země.
"Ať se děje cokoli, drž se za mou." přikázala a už mě tlačila zpět za svá záda. Mushíci nás obestoupili a všichni společně jsme čekali, co se bude dít. Dunivý zvuk doplnilo sténání stromů a hlasitý řev unikající zvěře. Neměli bychom taky raději utéct? Jenže ani Blue, ani Miriel, která se vznášela mezi námi, a dokonce ani mladík neudělali byť jediný krok zpět. Stali tam připraveni čelit čemukoliv. No, ale hádám, že obří houbu nečekali. Stromy před námi se skácely k zemi pod silou toho velkého stvoření. Jeho černý klobouk zdobily menší houby, navíc měl dvě nohy a ruce a měřil skoro čtyři metry. To rozhodně není obyčejná houba a už vůbec ne mushík. Ti pobledli hrůzou a přitiskli se k sobě jak nejpevněji to šlo.
"Necheš ho taky 'uklidnit' jako tyhle malý?" řekl mladík a ukázal na vyděšené mushíky u mých nohou. On umí být snad jen drzej.
"Nepřipadá v úvahu a pokud máš rozum, tak na něj nebudeš útočit tím svým párátkem." štěkla po něm Blue s očima na obrovi. Mladík vypadal, že ji něco odsekne, ale nakonec si to rozmyslel a ač nerad ji dal za pravdu. Schoval meč, i když stále držel jeho jílec. Možná se tak cítil více v bezpečí.
"Tak co budeme dělat?" zeptal se po chvilce váhání.
"Vezmi Liu a utečte." postrčila mě k němu, "Já se o něj postarám." Cože udělá?! To nemyslí vážně jít sama proti téhle obludě! Navíc, co bude s mushíky? Vždyť se nemohou strachy pohnout. Pokud jim nepomůžeme, tak... tak... Splašné srdce mi bilo jako o závod, dech sotva stačil stíhat tomu vražednému tempu. A pak mne náhle obalil ledový klid. Zprostředka mě hrudi jsem ucítila vyvěrat sílu. Podivně vábivou jak noční nebe, jemnou jak vánek a hlavně nějakým způsobem známou. Všechno to ke mne přišlo tak náhle a já najednou instinktivně věděla, co mám udělat.
"Tak jdeme!" křik na mne mladík a pevně mi přitom svíral ruku. Kdy se to stalo? Nepamatuji se, že by mne chytil... Ah, na tom teď stejně nezáleží. Zaměřila jsem všechnu svou pozornost na houbu obřích rozměrů, která směřovala k nám a na sílu, jenž mi proudila tělem a nedočkavě mne lechtala pod kůží. Volnou ruku jsem zvedla do vzduchu a s tichým 'Zmizni' na něj vyslala proud energie. Jiskřivý paprsek moji bledé magie a omotal se kolem houbovitého obra a pomalu ho sevřel v pevném objetí. Záře sílila, ale zmenšovala se. Z velké houby se stala menší, ještě menší až nakonec zbyla pouze malá jiskřička, která odletěla do neznáma. A já pocítila jak únavu, tak i příval nové energie, jenž mě udržel na nohou. Plně jsem nechápala, co se stalo a Blue s Miriel a mladíkem už vůbec ne.

(Trocha akce a menší překvapení. Co si myslíte o Liině magii??? V příští kapitole o tomhle jejím kouzlu zjistíte víc, stejně jako o černookém mladíkovi. Taky si pro vás, mí drazí čtenáři, připravuji něco speciálního ;)

Váš Sayu-chan)