Edrest: Začátek Hry✔

22.Kapitola

Blue mi vysvětlila, že všechny ženy si na festival oblékají tyhle jednoduché šaty se znakem Luny a muži zase jednoduché hnědé kalhoty a volné košile s výšivkou slunce, neboli Soluse (zde prostě nemají slunce, ale Soluse). Sama měla ty samé šaty, co já. Jen její nohy halily tmavé legíny, kdežto moje byly holé, ale zima mi nebyla. Pak mi spletla vlasy do copu, který ovázala bílou stuhou.
"Bílá stuha znamená, že jsi svobodná." řekla a sama si do vlasů zapletla bílou stuhu.
"To myslíš vážně?" sáhla jsem na kus bílé látky, která všem bude vytrubovat, že nikoho nemám. I když mě docela udivilo, že i Blue si ji váže.
"Jo, smrtelně vážně." položila mi ruce na ramena. Miriel si tentokrát stoupla na její rameno a sledovala moji maličkost s jiskřičkama v očích. "Tenhle festival je o tom najít toho nebo tu pravou. Kdoví, třeba si někoho najdeš." nadšeně popoletěla ve vzduchu a už byla na mém rameni a já zas byla rudá jak to rajče.
"Proč bych si tu měla někoho hledat, když se chci vrátit domů?" vypískla jsem. Vážně nemám chuť se s někým seznamovat, ne po těch špatných zkušenostech a už vůbec ne zde.
"Proč řešit zrovna tohle, pojďme se prostě pobavit." stiskla mi ramena Blue a pak svěsila ruce podél těla. "Vypadáš úžasně, tenhle jednoduchý styl ti opravdu sluší." usmála se zářivě.
"D-díky," hlesla jsem tiše. To už ona udělala otočku na patě, otevřela dveře a pobídla mě ať jdu.
"Nejdřív asi navštívíme nějaký stánek s jídlem." ozvala se Miriel s novým nadšením. Chtěla jsem ji za ten návrh pevně obejmout a dát pusu, ale to bych ji zřejmě umačkala k smrti.
"Tak jdeme!" zavelela jsem a vyrazila ven z dveří s Blue, která šla přímo vedle mě a ukazovala směr. Vypadalo to tady jako v bludušti, jedna chodba jako ta druhá a stejné dveře každých pár kroků po obou stranách. Z mnoha z nich právě ve spěchu vycházelo několik lidí a hnali se někam ven. Zajímalo by mně kam tak spěchají. Po dlouhé chodbě následovalo snad nekonečné schodiště, na jehož konci stál blonďatý mládenec; Solomon. Jeho modré oči si nepokrytě prohlížely moji maličkost, bylo mi to trošičku nepříjemné. Když jsme došly až k němu dolů, tak se nám poklonil.
"Rád vidím, že už je ti líp, Lio." věnoval mi zářivý úsměv.
"Ehm, dík?" šeptla jsem nejistě.
"Plánujete jít na festival?" otočil svou pozornost k Blue, která ho obezřetně sledovala. Měl na sobě stále trochu zbroje a bílý plášť s vyšitým Solusem, čehož jsem si všimla, když se ohlédl po někom, kdo ho zdravil.
"Ano," odpověděla jednoduše a už kolem něj chtěla projít, ale on jí zadržel.
"Prosím, běžte tudy." ukázal na skoro prázdnou chodbu. Jen pár lidí šlo ven stejně jako my. S tichým poděkováním jsme vyrazily dál kolem dalších a dalších dveří. Tohle místo mě začalo docela štvát.
"Kde to vůbec jsme?" odvážila jsem se otázat.
"V hradě Trostu." řekla Miriel a pohledem sklouzla po malém elfovi, který poletoval kolem jednoho z mladých rytířů. Když má vílího průvodce, tak je zřejmě na 1 levlu. Chudák, vypadal, že mu jeho průvodce právě pořádně vyčinil.
"Na hrad to tu vypadá živě," uniklo z mých úst mimoděk. Blue pozdravila několik lidí a ohlédla se na mě.
"Taky to tu funguje spíše jako ubytovna pro bojovníky, mágy, rytíře a paladiny."
"Paladiny?" tohle jsem trochu nepochopila.
"Něco jako mág a rytíř dohromady, rytíři normálně nemají žádnou magickou energii." vysvětlila Blue automaticky. Takže, když uvidím rytíře používat kouzla, tak je to paladin. Hm, stejně je mi to trošku divné. Před námi se objevily velké otevřené dveře (spíš to připomínalo vrata) z kovu, s kterým si někdo hodně pohrál, aby do nich vyryl znak štítu se sluncem. A právě to nás venku na malou chvíli oslepilo, než naše pohledy padly na mumraj před námi.
Několik natažených plachet sloužilo jako střechy nad stánky, kde nabízeli nejrůznější pochutiny a lákavě vonící guláš. Pár lidí rozdávalo rudé pentle, další zase stříbrné a někteří dokonce radostně prozpěvovali nejrůznější balady, kterým jsem moc nerozuměla přes všechen ten hluk. Děti pobíhaly okolo a vesele se smály. A takřka všichni na sobě měli stejné oblečení, přesně jak popisovala Blue.
Zamířily jsme rovnou ke stránku s gulášem, kde byla opravdu velká fronta. Každý dostal misku s porci, dřevěnou lžící a kouskem chleba a šel dál, takže to netrvalo zas tak dlouho a já taky držela v ruce kouřící misku plnou masa. Po těch dnech spánku jsem měla hlad jak vlk a ani jsem si pomalu nevychutnala lahodnou chuť křehkého a šťavnatého masíčka. Blue jedla pomalu a až potom, co nám našla místo k sezení. To já už měla skoro snězeno.
"Nechceš i mojí porci?" nabídla mi po chvilce.
"Ale co ty?"
"Já snídala a navíc, ty to potřebuješ teď více." přisunula svoji misku přede mne. Ještě jsem se ujistila, že to opravdu nebude jíst a hned se na to vrhla. Miriel mezitím uždibovala z chleba. Být malá musí být někdy hrozná nevýhoda. Ale v těch šatičkách, co si vyčarovala, ji to nesmírně slušelo. Jako maličká vílí princezna.
"Pojďme tančit, až Lia dojí samozřejmě." navrhla po chvilce ticha, ale musela to zopakovat, protože zrovna kolem nás procházela jedna hodně hlučná skupinka rytířů. Zřejmě měli už něco upito a to slunce bylo v polovině svoji pouti nebem.
"Ale já moc tančit neumím." bránila jsem se.
"Prosím tebe, vždyť to není nic složitého. Zvládne to i batole." Blue vypadala pobaveně. Batole, jo? To bych chtěla vidět.
"Pak je rozhodnuto, jde se tančit!" vykřikla radostně Miriel. Počkat, COŽE?! Ale nestihla jsem nic říct a už mě i s Blue táhly někam do davu. Škoda toho chleba a šťávy, co zbyla v misce.

(Co myslíte, jakou z toho bude mít Lia radost??? Tančit??? A koho potkají, hmmm??? Jsem celkem zvědavá, s kým byste Liu nejraději viděli na festivalu Sories /\___/\
Za komentáře předem děkuji i za vote

Vaše Sayu-chan~)