Edrest: Začátek Hry✔

26.Kapitola

Z krásného snu o obří knihovně, která nemá konce, mě vzbudilo hlasité chrápání přímo u mého ucha. Natočil jsem hlavu a spatřila Miriel rozvalenou na polštáři kousek ode mne. Se slinou, co ji ukápla z otevřených úst, zašeptala, "Miminy sladkosti..." Sní o jídle, navíc o sladkostech? A mě nenechá dosnít tak krásný sen plný knih.
S tichým povzdechem jsem vstala, abych se převlékla a učesala si vlasy. Naštěstí mi tu včera Blue nechala hřeben, takže to problém nebyl a nemusela jsem kvůli tomu budit zasněnou vílu, která stále mluvila ze spaní o jakýchsi sladkostech. Byla docela zábava ji sledovat jak chrápe a zároveň brebentí slintajíc na polštář. Kdyby nebyla malá, že se mi vejde do ruky a ze zad ji nerostla dvoje křehká křidélka, tak ani nevěřím, že je vílou.
Vlasy jsem si spletla do copu a ovázala provázkem, co jsem našla v nočním stolku. Byl to sice jednoduchý účes, ale zato praktický. Alespoň mě ty vlasy nebudou zas tolik otravovat. Tak a teď bych mohla jít pohledat Blue, jenže kde bych měla začít? Je tu víc pokojů jak v nějakém hotelu a to nemluvě o spleti chodeb, které jsou jako dokonalé bludiště pokud tu již delší dobu nežijete. Budit Miriel se mi moc nechce, když si může ještě chvilku pospat. Slunce zatím jen mírně vystrčilo hlavu zpoza vzdálených hor, stále ospalé z dlouhé noci. Po chodbách chodili ti, co to včera moc nepřehnali s pitím a jejich dupot doprovázel šustivý zvuk látky a veselé rozmluvy. A jedny kroky, které zastavily přede dveřmi do mého prozatímního pokoje, na jenž následovalo jemné zaklepání, než se s vrzáním otevřely.
"Oh, ty jsi vzhůru?" z mokrých akvamarínových vlasů odkapávala voda na zem a její obličej zdobil potěšený úsměv. Blue okamžitě zaplula do pokoje a zavřela za sebou dveře, co nejtišeji ji to šlo.
"Právě jsem tě chtěla jít hledat." přiznala jsem a udělala jí místo na posteli, kde jsem seděla. Ihned si přisedla s pohledem na spící Miriel.
"Ta toho vážně hodně naspí." pousmála se, "Ale teď, Solomon a Kain s námi chtějí jít do Eriellu, víš o tom?" Na malou chvíli zaváhala a už mi chtěla něco vysvětlit, ale v řeči jsem ji předběhla.
"Jistě, včera mi to řekl Kain."
"Takže ho už znáš." zněla trochu překvapeně.
"Jo, a Dean s námi jde taky."
"Vím, včera jsme se potkali. Řekl mi, že se rozhodl nás na cestě doprovázet dál. Taky říkal, že chceš vyrazit už dnes." rukou si zajela do mokrých vlasů, "Proto jsem tu. Kdy vyrážíme?"
"Já nevím, za hodinu?" navrhla jsem zmateně.
"Bezva," šeptla, vstala z postele a už byla u dveří, "Tak za hodinu před hradem. Musím ještě něco zařídit." s těmi slovy už byla pryč. Zajímalo by mě, co si ještě musí zařídit. S povzdechem jsem se podívala na spící vílu. Dám jí ještě malou chvilku spánku, jenže co budu do té doby dělat? V tomhle chudém pokoji není nic k zabavení.
Možná bych zase mohla zkusit procvičovat magii. Teď když jsem na 5 levlu by měla být snad lepší, silnější nebo by mohlo přibýt nějaké nové kouzlo. Zkoncetrovat svoji mysl, soustředit se na ten známý pocit a pak nechat svou magii proudit tělem. Ten meč včera vypadal taky o moc líp a jeho ovládání bylo jako by byl pouhým prodloužením mé paže. Každičký pohyb i tlukot srdce, každý nádech a rozhodnutí, vše mi s tou zbraní v ruce a aktivovanou magií přišlo o dost jednodušší. A ten pocit dejavu. Jako bych už někdy používala magii, ale to přece není možné. Není...
"Uwaa~ Lio?" zívla Miriel, když jsem se na ni otočila, tak na mě ospale upírala pohled svých růžových oček.
"Dobré ráno, Miriel." věnuji ji slabý úsměv. Protřela si oči a úsměv mi otupěle oplatila."Jakože už jsi vzhůru? Snad jsem tě nevzbudila..."
"Ne, ne. Včera jsi říkala, že chceš vyrazit co nejdřív, tak... Tak jsem si prostě umanula, že vstanu brzo." div sebou znovu nepraštila znovu do polštáře, jak si rychle sedla. Její nadšení mne udivilo. Včera mi dala dárek a teď vstává se sluncem.
"To jsi nemusela. Vzala bych tě do rukou, kdybys stále spala." ujistila jsem ji. To nafoukla uraženě tváře a už byla na nohou, ehm, tedy ve vzduchu a poletovala mi přímo před obličejem.
"Já nejsem takový ospalec, abys mne musela nosit!" vykřikla naštvaně.
"Dobře, dobře." zvedla jsem ruce v obranném gestu, "Pak bychom mohly vyjít, máme sraz před hradem a já bych se ráda strávila v jídelně."
"A myslíš, že budou mít něco sladkého?" hnedle se jí rozzářily oči.
"Nevím, ale můžeme to zjistit."
"Tak na co ještě čekáme?" začala mě pohánět ke dveřím. Šla jsem bez řečí a s Mirielinou pomocí našla velkou jídelnu, kde už bylo živo. Ale stále nebylo těžké najít kousek čokoládového dortu, který zbyl ze včerejška a s ním v ruce, nebo přesněji v šátečku, jsme se vydaly na místo setkání, kde již čekal Dean. Trpělivě opřený o vchodové kovové dveře, oči zavřené.
Miriel zabraná do jídla ho naprosto ignorovala a zato já ho chtěla pozdravit, ale polekala mne něčí ruka na mém rameni. Prudce jsem se otočila a spatřila vysmátého Solomona a za ním Kaina, který si to hned zamířil k Denovi.
"Jak vidno už nám chybí pouze Blue." sundal ruku z mého ramene.
"Ehm, jo. Říkala, že si ještě musí něco zařídit." hlesla jsem.
"Už jde," ozval se u mého ucha Dean. Trochu jsem sebou škubla, když mě jeho horký dech polechtal na kůži.
"Tak můžeme vyrazit, panstvo." pronesla vesele Blue s batohem plným k prasknutí. Že by tohle bylo to, co si potřebovala zařídit? Nikdo nic nenamítal a Miriel měla plnou pusu dortu, takže už vůbec nemohla mluvit. Což znamenalo snad tichý začátek další cesty.

(Trošku nudná kapitola... v další vás čeká zase hádka. To by přeci nebylo ono, kdyby se přestali úplně hádat XD
Děkuji za všechny vaše komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)