Edrest: Začátek Hry✔

17.Kapitola

Sotva měsíc vyšel, tak ho zakryly temné mraky, bez mých světelék bychom nic neviděli. Ještě, že jsem si procvičila svoji magii. Já sice ve tmě vidím dobře, ale oni by za chvíli skončili rozpláclí na zemi. Miriel mi zalezla do vaku, kde se rozhodla spát (závidím jí její velikost) a teď chrápala a povídala ze spaní. Kéž by tahle její nevílí vlastnost odrazovala monstra a různé noční příšerky, které na nás ze tmy upínaly svoje zářivě žluté oči. Schovávaly se za kameny, zpoza kterých vykukovaly pouze jejich chlupaté hlavy a skenovaly nás pohledem. Co je to vůbec za potvory? Vážně to chci vědět? Některé věci je lepší nezkoumat a tuhle bych do toho započítala. V tomhle případě by mi moje zvědavost mohla ukousnout hlavu.
Naše cesta probíhala v naprosté tichosti. Nikdo nevydal ani jedinou hlásku od doby, co Miriel usnula. To ticho mezi námi bylo sice napnuté, ale ne trapné. Potřebovali jsme se soustředit na svoje kroky a na jakýkoli podezřelý hluk v našem bezprostředním okolí. Naštěstí zatím nic neútočilo a možná ani nezaútočí. Jen abych to nezakřikla.
Jakási velká chlupatá věc, které čouhaly pouze žluté oči z kožichu, se připravovala ke skoku, když na ní skočila jiná chlupatá věc a začaly se prát. Podivné to vztahy. Očima jsem raději rychle zabloudila před sebe, kde z křoví u cesty na mne koukala psí hlava s velkýma ušima a malou tváří. Vypadal by roztomile nebýt druhé větší hlavy, co se na mně šklebila a přitom ji z mordy odkapávaly sliny.
Automaticky jsem k tomu vyslala jednu světelnou kouli, která tu psí věc jen trochu oslepila, ale bohužel nezastrašila. Tuším problémy a Blue s Deanem taky, protože zastavili a zpozorněli. Ta psí věc vyšla z křoví a chňapala po světle jako divá. Jeho tělo bylo samý sval a šlacha, na tlapách ostré drápy a dvě hlavy na jednom krku.
"Co to sakra je?!" vypískla jsem znechuceně.
"To je... má to vůbec jméno?" Blue vypadala zmateně. Ani ona to nedokázala pojmenovat a to tu je tak dlouho.
"Já bych to nazval hříčkou přírody." tasil meč Dean a hrotem na tu věc zamířil.
"Odpornou hříčkou přírody." nechala jsem světelnou kouli zvětšit a párkrát narazit do velké psí hlavy (vypadala trochu jako ošklivý buldog). Naštvalo ho to, ale stále se soustředil pouze na světlo a nás naprosto ignoroval.
"Uděláme to následovně, ty to Lio rozptyluj a Blue pod ním vytvoří bahno, aby se mu hůř pohybovalo." rozkázal Dean velitelským hlasem. Nečinilo mi problém ho poslechnout, hlavně když se k té odpornosti nebudu muset přiblížit. Navíc to byl naprosto jednoduchý úkol, na kterém nemohu nic pokazit. A Blue vypadala nadšeně z toho, že bude dělat bláto. Její tělo obalila slabá namodralá záře, ruce namířila pod nohy té psí věci, kde to začlo bublat. Z měkké hlíny vykouklo pár hranatých kamenů pohřbených v jejím pevném objetí a zvíře, ehm, teda monstrum vykřiklo bolestí, když se mu jeden z nich zaryl do tlapy.
Dean trpělivě čekal s pohledem zabodnutým do té psí věci a mečem připraveným k útoku. Jeho soustředění bylo úžasné. Hádám, že lovci ho potřebuji hodně a hlavně musí být trpěliví. Celkem jsem se těšila, že ho konečně uvidím v akci. Meč držel v pravé ruce s hrotem směřujícím k zemi, klouby na prstech mu pomalu bělaly, jak pevně držel jeho jílec. Pak náhle protočil čepel a v jeho temných očích se mu cosi zablýsklo, nestihla jsem to pomalu zaregistrovat, protože hned na to prudce vyběhl proti té hříčce přírody s mečem táhnoucím za sebou. Jeho rychlost byla ohromující, že vlastně ani nevím, co přesně udělal. Prostě teď stál na druhé straně bláta a schovával svůj meč do pochvy, zatímco psí věc překvapeně zaskučela a přímo před našima očima se rozpadla na vícero menších částí (nechtělo se mi to počítat). Hodnou chvíli jsem na to spolu s Blue jen zírala s otevřenou pusou.
"Raději bychom měli pokračovat, než se zde objeví mrchožrouti." popohnal nás trochu nevrle Dean. Zvedla jsem k němu obdivně pohled. Škoda, že to neviděla Miriel. Možná by o něm měla lepší mínění.
"Tohle byla rytířská technika." promluvila podezřívavě Blue, která přešla přes rozbahněnou část cesty bez poskrvnky. Ladně jako víla, a přitom vysála všechnu vlhkost z půdy, takže jsem mohla projít, aniž bych se ušpinila. Ale více mne zaujala její slova. Dean ztuhl a uhnul pohledem.
"Na nymfu toho víš docela dost." řekl naštvaně.
"Taky jsem tu deset let." odpověděla mu klidně. Ehm, o co přesně tady jde? Jsem z toho trochu zmatená.
"Většinu času jsem strávil v Trostu, tak jsem něco pochytil od tamních rytířů." pokračoval dál v cestě Dean a my s Blue za ním. Už se ho dál na nic neptala a on nic neříkal. Zase mezi námi panovalo ticho, jenže teď bylo dusivé. Měla Blueina narážka znamenat, že je podle ní rytíř a ne lovec? Podle mě na tom moc nezáleží, je to přeci jeho věc, ne. Tak proč se v tom hrabat.
Prvních pár slunečních paprsků ozářilo les před námi. Cesty k němu nám zbývalo ještě kus, ale bylo to už jen z kopce. Takže počítám s tím, že do lesa dorazíme k poledni. Snad, přeci jen nejdeme moc rychle kvůli kamenům v cestě, kterých nějak moc přibylo. Blue stále podezřívavě sledovala Deana, jakoby do něj chtěla odpálit díru.
"Deane?" Bluein hlas ho přiměl zastavit, ale neotočil se na ni.
"Hm?"
"Myslí ti to a jsi dobrý, tak ze sebe nedělej někoho slabého." pověděla mu po minutě zamyšlení. Musela jsem se pousmát nad jeho překvapeným výrazem, když k nám otočil hlavu. Stejně jako já, tohle nečekal. Došla jsem až k němu a položila mu ruku na paži (pěkně svalnatou, nutno dodat).
"Byl jsi úžasný, díky za pomoc." věnovala jsem mu široký úsměv a šla dál. S někým tahle schopným už vůbec není možné, aby ten sen byl skutečností.

(Nasbíralo se mi docela dost kapitol, snad se vám i tahle líbila. Co říkáte na Deanovy bojové schopnosti??? Je opravdu lovec, nebo o své roli mlží??? A otázka pro pány: Jak by jste zareagovali na poslední Liina slova???
Děkuji za vaše komentáře i vote =^_^=

Vaše Sayu-chan~)