Edrest: Začátek Hry✔

15.Kapitola

Rok, to je docela dlouhá doba. To se mu ani jedinkrát nezastesklo po domově, po rodině či přátelích? Nebo možná... Zřejmě se některým líbí být v téhle hře, dík které mohli utéct ze svého normálního života. Chápu je, život není jednoduchý. Sama to znám moc dobře. Na základce a střední jsem byla šikanována pro to jaká jsem. Snílek jako já, co uvěří v každou pohádku, mýt i báj není zrovna oblíbený a všichni si z něj rádi dělají srandu. Dokud jsem nepoznala Daph, byl můj život nudný a černobílý. Plný urážek a hloupých žertů, které mě začaly unavovat. Ale Daph se přede mne postavila, zastala se mne a to mě přitom ani neznala a od té doby jsme nejlepší kamarádky. Určitě si teď musí dělat starosti. Proto se musím, co nejrychleji vrátit domů. Ale ten sen...
"Sním vědět, co tě sem přivedlo?" Deanova otázka přerušila můj vnitřní monolog. Překvapeně jsem na něj zamrkala.
"Mno,... já byla do hry vhozena nedobrovolně." odpověděla jsem popravdě. Proč taky o tomhle lhát? Jeho poklidný výraz se změnil v lehce šokovaný, nechápavý.
"Jak...? Není to proti pravidlům hry?"
"To nevím, pravidla neznám." pokrčila jsem bezděčně rameny. "Jsem tu jenom pár dní."
"Hm," zadíval se do plamenů ohně, "Takže se chceš určitě vrátit domů?"
"Jo," hlesla jsem a pohledem zabloudila k nebi pokrytém hvězdami. Na chvíli zavládlo ticho, které narušovalo praskání hořícího dřeva a tiché pochupkávání Miriel, která spokojeně spala kousek ode mne. A taky se sem tam ozval nepříjemný zvuk, co zřejmě vydávali Zatracení.
"Na někoho, kdo tu není dobrovolně ses docela rychle přizpůsobila. Většina lidí by vyváděla, být na tvém místě. Pro většinu hráčů je to šok, najednou se objevit v jiném světě. V téhle podivné virtuální realitě či co to je." řekl Dean uznale, ale pohledem stále propaloval ohniště před námi. Jeho výraz byl nečitelný. Vzpomněla jsem si na jeho drobné úsměvy, kdyby se usmíval častěji, tak věřím, že by ho chtěla každá druhá. Bože, nad čím to přemýšlím?
"Většinu času strávím ve fiktivních světech knih, takže pro mě není těžké uvěřit čemukoliv." je to skoro, jako bych byla postavou jedné z mnoha knih, dodala jsem ještě v duchu. Vzhlédl ke mě a jeho oči překvapeně zamrkaly. Bylo to snad kvůli tomu, co jsem řekla?
"Takže jsi knihomolka."
"Ehm, tak nějak." i když mě zrovna tohle slovo uráží, ale pro tentokrát to překousnu. Nějakou dobu mě zkoumavě pozoroval, až mi to přišlo nepříjemné. Už jsem chtěla něco říct, abych přerušila to trapné ticho, které mezi námi vzniklo, když promluvil on.
"Fajn, jdu si lehnout. Dej pozor na oheň, ať nezhasne." s těmi slovy se uvelebil na zemi a mne nezbylo nic jiného, než s tichým 'Dobrou' pokračovat ve stráži místo něj. Sama.
Po asi půlhodině mne začal do nosu štípat pach mých vlastních zvratků, což mi připomnělo ten hrozný sen. Jak jsem na to mohla jen tak zapomenout? Jenže jak se toho pachu zbavím? Můj čich je teď vážně na nic. Mít dobrý čich má své plusy i mínusy, asi jako i všechno ostatní. Možná nějaké kouzlo by mohlo pomoci. Ale jaké?
Zatím jsem použila pouze jedno kouzlo, a to není moc praktické. Sáhla jsem do malé brašny, která ležela opřená o vak, na kterém spala Miriel. Dík svému dobrému vidění, nebyl problém přečíst, co stálo na kartě mého charakteru. Strana s kouzly nebyla moc popsaná. Vlastně, krom toho silného kouzla, tam bylo jakési Lumine a jiné. To mi toho řeklo hodně. Což znamená, 'Přijď si na to sama!' Ta karta je naprosto k ničemu. S těžkým povzdechem jsem ji zase schovala a začala přemýšlet. Mnoho knih prošlo mýma rukama, určitě alespoň v jedné z nich bylo něco, co by mi teď pomohlo. Něco, cokoliv... možná... Mohla bych to zkusit.
Hluboký nádech a výdech, ještě dvakrát zopakovat. Uklidnit myšlenky a soustředit se na své nitro. Svoje nitro. Co jsem cítila, při tom prvním kouzlu? Lechtání pod kůží, brnění prstů, podivnou sílu vycházející odněkud z mé hrudi... ano z hrudi. Položila jsem si ruce na hruď, přesně na místo, kde mám srdce a se zavřenýma očima se soustředila na ten podivný pocit, který jsem cítila předtím.
Nejprve se nic nedělo, kromě toho, že mě začal svědit nos. Teprve po delší chvíli jsem ucítila narůstající příval moci. Instinktivně jsem všechnu moc nechala prostoupit každičkou části mého těla a snažila se zapamatovat ten pocit. Bylo to úžasné. Magie je něco neskutečného. Nikdy bych nevěřila, že něco takového zažiji na vlastní kůži. Knihy ani zdaleka nedokážou popsat ten zážitek. Slova prostě nestačí k tomu, aby zachytila ten pocit lehkosti a volnosti. S magii se mi otvíraly nové možnosti a já najednou věděla i co přesně potřebuji za kouzlo.
Zaměřila jsem svoji pozornost k tomu odpornému pachu a zašeptala "Očista." Nepatrná část magické energie se ode mne oddělila a po chvilce po štiplavém odéru zvratků nebylo ani památky. Zvědavě jsem pohlédla na místo, kam jsem předtím zvracela a... nic. Jakoby to můj žaludek nikdy nevzdal a statečně vše držel v sobě. Pak mne napadlo vyzkoušet ještě něco. Tentokrát jsem svou pozornost zaměřila na celou svoji maličkost a zopakovala to slovo. Magie ubylo více, ale stále ne příliš moc a já cítila, jak mé tělo obaluje chladivý dotek měsíčních paprsků a jemně čistí každou skvrnku, být i snítko prachu. Moje již mastné a neučesané vlasy najednou voněly sladkou vůní půlnočních bylinek a špetky levandule. Bezděčně jsem se jich dotkla a překvapeně zalapala po dechu. Byly tak jemné a hladké jako nikdy předtím. Vůbec jsem si připadala, jak po dlouhé osvěžující sprše (nesnáším koupele, vždy ve vaně usnu).
Celý zbytek držení hlídky jsem zkoušela různá kouzla. Lumine se ukázalo jako vcelku výhodné, malé světelné koule i trochu větší levitovaly kolem ohniště v prapodivném tanci, který reagoval na moje myšlenky. Párkrát mi i jedna dvě koule uletěly někam do lesa. Zpočátku to byl trošku těžké, no. Ale pak mi to šlo celkem dobře a i Zatracení, co bloudili kolem okrajů lesa, připraveni kdykoliv zaútočit, se raději stáhli.

(Trocha toho cvičení se vždy hodí a jak vidno je Lia talent. A navíc jsem vám prozradila i něco z její minulosti. Příští kapitola bude taková oddechová a bude zítra.
Děkuji za vaše komentáře i voze =^_^=

Vaše Sayu-chan)