Vítejte v naprosto jiném světě!
Ve světě, který potřebuje vaši pomoc. Pomoc vás všech, takže... Přidáte se ke hře?
Lia se nedobrovolně dostává do jiného světa, světa plného magie, bojů a neuvěřitelně podobnému nějaké hře. A nemá odhlašovací náramek...
Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Přede mnou opravdu stála Daph, jen její uši teď byly podivné dlouhé a špičaté jako Mirieliny a zpoza ramene ji vyčuhoval dlouhý oblouk luku z temně hnědého dřeva s rytinou pírek letících ve větru. Jinak to skutečně byla moje stará známá kamarádka Daph s těma jejíma dlouhýma nohama, které tak ráda vystavuje na obdiv světu. Nikdy jsem ji neviděla v ničem jiném, než přiléhavém úboru, uplých džínách nebo nějaké sukni nejníž nad kolena. “Tak proto jsi mluvila o elfech…” asi bych měla vyšilovat z toho, že ji potkávám v Edrestu, ale tak nějak mě to vlastně ani nepřekvapuje. Schovala jsem svoji kartu charakteru zpět do brašny a přitom sledovala Miriel, která hned vyletěla a začala kroužit kolem Daph. A nebyla jediná zvědavá na moji kamarádku. “To je ta tvoje kamarádka, o které jsi mluvila?” spustila Auris a prohlížela si moji (teď) elfí kamarádku stejně zvědavě jako Miriel. “Tvoje kamarádka?” nechápala Blue a Dean jen něco nesrozumitelně zamumlal, moc jsem ho nevnímala. Víc jsem věnovala pozornost Daph, která pohladila princeznu po hlavě. “Jistěže jsem její kamarádka.” řekla mile a pohledem zabloudila k Deanovi, kterého určitě okamžitě zařadila mezi své objevy. Stačily mi vidět ty jiskřičky v jejích očích, když si prohlížela jeho tělo. “Ehm, tohle je Blue, Dean, Auris,” na každého zvlášť jsem ukázala a nakonec i na malou vílu, která se zastavila na jejím rameni. “A ta malá usměvavá víla napravo je Miriel.” “Máš mnohem roztomilejší průvodkyni, jak já. Jinak vás velmi ráda poznávám lidi, jsem Daphne. Pro přátele Daph,” mrkla směrem k Deanovi, za což si vysloužila pohled ledovější jak tundra. “Jak dlouho už jsi v Edrestu?” “Ne moc… dlouho.” “Je bezva, že se teď s tebou budu moci o Edrestu bavit. Řekla bych ti o tom dřív, ale nevěřila bys mi.” v tomhle měla pravdu. Kdo normální by ji to věřil? Došla až ke mě a sevřela moji maličkost v medvědím objetí. “Pro ty, co se vracejí domů to musí být těžké…” podotkla Blue, díky čemuž mě Daph pustila a očima sjela akvamarínové vlasy a bílou jednoduchou halenu. “No jo,” hlesla, “Ale zas nemůžu být jako ségra a trávit ve hře víc času, než s přáteli. To už by mamka nepřekousla.” Pravda, Daph je její jediné dítě, kterým se může chlubit. Melisa, Daphina mladší sestra, je naprostým opakem své takřka dokonalé sestry. Tmavě hnědé vlasy si sama stříhá po bradu, když ji začnou zavazet a šedé nevýrazné oči stále upíná na monitor počítače nebo v lepším případně kouká na televizi. Není moc společenská, ale už teď ji čeká slibná kariéra ve firmě jejího otce. Zato Daph pořád volají nějaké modelingové agentury (až je to otravné). “Mohli bychom utnou to hloupé kecání a pokračovat v cestě do Paláce? Můžete si pokecat doma.” postěžoval si Dean. “Do Paláce?!” otočila se k němu prudce, “A jak se tam probůh chcete dostat?!” “Normálně, skrz bránu, dveře, další dveře, po chodbě…” Miriel si sedla Deanovi na hlavu a dál mluvila o dveřích a nekonečných chodbách, čemuž se začala Auris smát. “Tolik chodeb tam není, ale místnosti je tam opravdu dosti. A pokud se chceme dostat do Paláce ještě dnes, tak bychom měli opravdu vyjít.” očička ji zabloudila ke mě, na Daph a znovu ty dvě modrá kukadla upřela na mě. Skoro jakoby se ptala, zda půjde s námi Daph půjde taky. “Stále, je hrozně těžké se tam dostat.” pokračovala dál a přitom si zastrčila jeden nezbedný pramen vlasů za ucho. “No, myslím, že požehnání od Anelis a Bellese a jejich dcera jsou dost dobré propustky.” pronesla Blue a poplácala mě po rameni. Já nedokázala přestat zírat na Miriel na Deanově hlavě, kterému to kupodivu vůbec nevadilo a ona se s ním neměla chuť hádat. Bylo to hodně divné, ale zároveň i hezký pohled, i když se bojím, že to na dlouho nevydrží. Daph na nás jen s neuvěřením zírala, jak se pokoušela dát si vše dohromady. Následně ukázala na malou Auris a němě artikulovala slovo “Princezna?” Alespoň, že neukázala na Blue. To by bylo… eh, dosti mimo. Jen jsem přikývla, což u ní vyvolalo vlnu nadšení, která jistě přebila překvapení. “Oh, ty jsi- em, vy jste princezna Edrestu? To je úžasné! Nikdy bych si nepředstavila, že někdy potkám budoucí vládkyni.” úplně se rozplývala nad Auris. Tomu říkám náhlá změna. Dean s Miriel mi věnovali pohled typu: To jako vážně? Tohle je poprvé, co vidím, že se Miriel někdo nelíbí a sdílí to s někým koho nemá ráda. Skoro jakoby měl nastat konec světa. “Zdá se, že Miriel s Deanem našli společného nepřítele.” pošeptala mi do ucha Blue a s lehkým úsměvem na tváři zastavila Daphin už pomalu nesrozumitelný příval slov. “Tak pojďme,” ohlédla jsem se na léčitele, který mezitím někam zmizel. Tichý to člověk, ten Gour. Blue vzala Auris za ruku a společně šly jako první a za nimi já s Daph po levici a Deanem s Miriel na hlavě po pravici, která hned venku přeletěla na moji hlavu. A všichni jsme se snažili protlačit úzkými uličkami, jenž zaplňovaly všemožné zvuky, pachy a různé druhy obyvatel Edrestu. Byla tam spousta elfů, víl, skřítků nebo prostých lidí. Připadalo mi, že to co se stalo před branou, byl jen opravdu hrozný sen. Jakoby najednou neexistovala Eyvie ani ta zlá čarodějnice Dariis. Právě se mi spíš zdá, že jsem na nějakém fantasy festu anebo ve středověkém městečku. A popravdě, bude se mi po Edrestu stýkat. Možná bych… ale opravdu jen možná, mohla bych zkusit hrát jako Daph. Odhlašovat se a znovu přihlašovat a mezitím žít normální život. Nemuselo by to být tak špatné, kdyby mne nechtěla zabít ta šílená hráčka Eyvie...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Tenhle krásný obrázek LiinakreslilaAkaillaFerevarg, velmi ji za něj děkuji!!!~ Je hezké vidět jak si ji představujete vy, mi drazí čtenáři, a ne jen ji ale všechny postavy. Děkuji za komentáře i vote
