Edrest: Začátek Hry✔

53.Kapitola

Eriell bylo opravdu krásné, živé hlavní město plné hráčů i obyčejných měšťanů, kteří buď něco prodávali, kupovali nebo jen tak o něčem diskutovali. Jakoby se jich netýkalo to, co se stalo za hradbami. Možná jen věří v ochranu vládnoucích bohů či bojovníkům na hradbách.
"Takže Lio, jak se ti tu líbí? Být první level je opravdu těžké, ale je fajn, že jsi našla přáte-"
"Ale Lia není prvního levlu!" opravila ji hned Miriel lehce naštvaná.
"Eh...?! Tak jakoto, že tu stále jsi, vílo?" Daph jejím slovům nechtěla věřit. To chápu, ani já bych tomu nevěřila, nevidět to napsané na moji kartě charakteru.
"To proto... to proto..." pomalu slétla z mojí hlavy a začala se vznášet kousek od mého obličeje, " To protože je to moje KAMARÁDKA?!" To poslední slovo vykřikla tak hlasitě, že jsem na malou chvíli slyšela pouze otravné pískání a nic jiného. Můj citlivý sluch mi teď byl opravdu trošku na překážku.
Viděla jsem jak se Dean otočil a popadl Miriel opatrně mezi prsty a začal ji něco říkat, něco co mi přišlo jako šum. Malá víla nejdřív zrudla vzteky, a pak její růžová očka pohltila lítost a začala se mi omlouvat. To už jsem ji rozuměla, i když její hlas zněl poněkud vzdáleně a až po chvíli jsem slyšela zase normálně.
"V pořádku, v pořádku," hned mě začala objímat a říkat něco o tom, že jsem opravdu kamarádka.
"Tak kolikátý jsi level, Lio?" Daph mi položila ruku na rameno a donutila mě, abych se na ni podívala už jen tónem jejího hlasu. Umí být pěkně nepříjemná, když chce.
"Ah, desátý," moje odpověď jí doslova vyrazila dech. Oněměle otevřela ústa a zase je zavřela a to zopakovala několikrát, než ji došlo, že vypadá jako idiot.
"To jsi vyšší level jak já." řekla nakonec.
"Tak vysoko se dostala jen s požehnáním Anelis." Miriel se vymanila z Deanova sevření a teď se vznášela mezi mnou a Daph, která to stále ještě vstřebávala.
"Ale jak? To používáš boosty?"
"Boosty?" nechápala jsem ji. To tu něco takového existuje (ať je to, co je to).
"Bylo by hodně hloupé používat boosty." zamračil se na ni Dean a popadl mě za ruku, "A teď pojďme, ať si o nás Blue nedělá starosti." A začal mne táhnout davem. Miriel mi dosedla na rameno, kde předtím byla Daphina ruka a vysvětlila mi, že zde existují lektvary pro posílení a zvýšení levlu, ale mohou být nebezpečné.
Moji blonďatou elfí kamarádku jsme vcelku rychle ztratili v davu, ale nijak mi to nevadilo. Doma mě určitě zasype hromadou otázek, které jistě nebudou brát konce a většina jich se bude týkat Deana.
Cesta nám ubíhala rychle, i když procpat se davem nebylo nejjednodušší. Až teď mi došlo, jak je město úplně přecpané lidmi a čím jsme byli blíž Paláci, tím byli lidé nespokojení a řešili něco velmi důležitého. Vážně divné. Ale nějak jsem se nedokázala soustředit na okolí. Deanova teplá ruka svírající pevně tu mnou... v uších mi bušilo moje vlastní srdce. Proč na mě najednou jeho blízkost působí tahle? Asi je se mnou něco špatně. Vždyť ho sotva znám, navíc na mě neudělal zrovna dobrý první dojem.
Koutkem oka jsem spatřila Miho jak se baví s nějakým rudovlasým mladíkem. Zajímalo by mě kde nechala Solomona a Kaina, které jsem nikde neviděla. Ale nebyl zrovna čas se o to zajímat. Na hlavní ulici to bylo ještě mnohem rušnější, než postranní uličky.
"Páni, tady je teda plno." ozvala se z mého ramene Miriel.
"Spíš mne zajímá, kde je Blue s Auris."
"Možná už skoro u bran Paláce," Dean mě dále táhl za sebou skrz dav. Vyráželi jsme přitom do lidí, kterým jsem se snažila omlouvat, ale po chvilce jsem toho nechala. Většina jich nás stejně ignorovala nebo na nás vrhli jen zlostný pohled a dál se věnovali svým věcem.
K Paláci už to nebylo daleko, i když přes ty davy před ním to bude těžké se procpat byť i jen k bráně. Ale Dean si z toho jak vidno hlavu nedělal a prostě šel dál a mě přitom pevně držel za ruku. Ve tváři nebezpečný výraz a pár nadávek a hle, většina se mu raději rychle klidila z cesty. Jeho nevrlá povaha je teď opravdovým přínosem.
"Deane! Lio!" Bluin hlas následovaný radostným výkřikem Auris nás navedl kousek stranou od brány do Paláce. Přímo k malé dřevěné boudě stáží, která jediná nebyla v obklíčení lidí.
"Co se to sakra děje?" zeptal se Dean trochu podrážděně. Za tu nadávku si hned vysloužil menší sprchu od pobouřené Blue.
"Dávej si pozor na jazyk."
"Lidi chtějí zřejmě vědět, co to bylo za bouři... Možná..." hádala Auris, "Ale teď pojďte za mnou, znám dobrou zkratku do Paláce." Vešla do strážné boudy a my za ní. Ještě než jsem ale překročila práh, zaslechla jsem z davu něco o odhlášení, ale nijak jsem tomu nevěnovala pozornost. Vlastně ani nevím, proč jsem to ignorovala.
Auris přešla ke zdi boudy, která byla vybavena pouze jedním vratkým stolem, dvěmi židlemi, lavicí a truhlou v rohu, a do vzduchu před ní nakreslila jakýsi svítící znak. Znak, který se vyrazil do kamenné zdi a začal vykreslovat bledě modrou čárou něco jako dveře.
"Tak tohle je něco," vydechla s úžasem Blue a došla až ke zdi, do které lehce strčila a ta pod jejím dotekem ustoupila a otevřela průchod na druhou stranu do zelených zahrad Paláce.
"Hotový 'Sezame otevři se!'" tuhle poznámku jsem si nemohla odpustit.
"Co to je?" chtěla hned vědět Miriel.
"To je z jedné pohádky. Kouzelná formule pro otevření dveří." byla z mého vysvětlení trochu zmatená. Možná proto, že tady si podle všeho otevírají tajné dveře magickými znaky a ne slovy.
"No, tomuhle říkám zkratka." Dean jemně stiskl moji ruku a mě až teď došlo, že se stále držíme za ruce. Okamžitě jsem ho pustila a s rudou tváří prošla magickými dveřmi do zahrad Paláce. Srdce mi přitom bušilo jako o závod. 

(Co dokáže jedna záchrana života... Lia si ale určitě myslí, že se pomátla na rozumu. Každopádně v příští kapitole poznáme Bellese, boha války a syna Soluse. Hmm hmm, doufám, že se těšíte, i když to bude svým způsobem poslední kapitola >_>
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)