Edrest: Začátek Hry✔

25.Kapitola

“Drž ten meč pořádně v rukou.” poučil mě Dean a stoupl si přede mne s mečem pevně v obou rukách. Miriel s Kainem se vzdálili do bezpečí stěn a jen jsem zahlédla, jak si malá víla vykouzlila růžové pompony a další větší, ale stejné barvy hodila i nebohému rytíři, který nevěděl co s tou růžovou věcí dělat. A zatímco ti dva řešili růžové povzbuzování, já se nohama zapřela do země a hebký jílec sevřela jak nejlíp mi to šlo.
“Ale ber vpotaz, že jsem začátečník, prosím.” upozornila jsem ho a připravila se na první útok. Na jeho tváři se mihl úšklebek a hned na to mi zmizel ze zorného pole. Byl tak rychlý, že jsem ho neviděla a málem nevykryla jeho čelní útok. Ostří po sobě sklouzlo až takřka k záštitě a já byla chtě nechtě lapena v Deanových obsidiánových očích.
“Možná jsi začátečník, ale máš svůj sluch, čich a magii.” řekl klidně, “Navíc, tvůj meč jen tak něco nezničí, a když ti vypadne z ruky můžeš si vytvořit nový, ne?” Na tom bude něco pravdy, jenže zatím nevím, jestli bych byla schopna si další zbraň vytvořit hned nebo bych musela nějakou dobu čekat.
“To je sice pravda, ale stále je to pro mě všechno nové.” oponovala jsem mu a lehce zatlačila svým mečem proti tomu jeho, abych ho přiměla mi dát víc prostoru. Bez řečí udělal pár kroků zpět.
“Na tom bojišti jsi rozhodně nevypadala jako nováček. Sice tvůj styl měl hodně chyb, ale stále jsi bojovala docela dobře a sama jsi bez asistence zabila pět salamandrů.” řekl a mečem lehce švihl nazad. Vážně jsem zvládla pět těch ještěrek sama? Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekl, ale na přemýšlení mi nedal moc času. S mečem následující jeho prudký odraz zamířil na mě a já znovu jen tak tak uhnula úskokem vbok a ještě v pohybu vykryla jeho další útok. Docela mě začalo štvát to, jak je rychlý. Ale měl pravdu, vždy mne na něj upozornila vůně kovu, kůže, potu či když byl dost blízko i tlukot jeho srdce, nebo zvuky kroků, dopadu a pohybu látky. Stačilo se soustředit a vše jsem najednou slyšela a cítila jasně a čistě. Ano, vyhrávání zpoza zdi hradu mě teď nedokázalo vyrušit z toho adrenalinem nabitým duelem.
Jeden krok dozadu, abych ustála sílu Deaova dalšího výpadu. Meč pevně držet oběma rukama a nechat se vést instinkty. Ostří po sobě znovu hladce sklouzlo, moje magie lehce zajiskřila až mi z toho zabrnělo v prstech a mé tělo automaticky vyrazilo vpřed, což ho zaskočilo. Nečekal, že začnu útoky oplácet, když jsem zatím pouze všechno odrážela a k ničemu jinému se neodvažovala. Trocha síly, prudký odraz a on mi v překvapení nabídl nechráněnou hruď. Své šance jsem okamžitě využila a hrot meče zastavila těsně před ním.
“To nebylo špatné.” pousmál se uznale a volnou rukou odstrčil moji čepel (samozřejmě z té tupé strany). “Co kdybych ti dal nějaké lekce v boji s mečem?” Jeho nabídka zase překvapila mě. On by mě chtěl učit? Nedělala jsem nic jiného, než že jsem jednala čistě instinktivně. Navíc, já bych chtěla zítra vyrazit dál na cestu a my byli domluveni jen na cestě sem. Trpělivě očekával moji odpověď, zatímco Miriel slavila moje vítězství.
“Já, já se chci jen vrátit domů.” šeptla jsem a sklopila zrak k zemi. Chvíli bylo ticho, jen veselí venku před hradem jasně dokazovalo, že čas běží dále, i když zde se lehce pozastavil. Dokonce i Miriel ustala ve svém oslavování. Takže těžké kroky, pod kterými vrzal písek, mi pak náhle přišly hrozně hlasité. Ale já stále pohledem propalovala zem pod mýma nohama a nezvedla hlavu ani, když mi na rameno dopadla ruka a do nosu mě uhodila slaná vůně Deanova potu.
“Pak to můžeš brát jak lekce sebeobrany. Co se naučíš zde, můžeš hravě využít i tam… doma.” slovo ‘doma’ mu moc nešlo přes rty. Zřejmě ho nic hezkého na Zemi nečeká, nemá domov kam by se vrátil. Jeho nabídka zněla dobře, jenže… jenže já ho nechci zbytečně otravovat. Zvedla jsem hlavu, abych mu něco mohla říct, když se ozval Kain.
“A co tě nenaučí on, pak mohu já nebo Solomon.”
“COŽE?!?” zareagovali jsme s Deanem i Miriel stejně. No, já řekla jen chytře ‘co’ a hned si zacpávala uši, jinak bych z Deana asi ohluchla. Sundal ruku z mého ramene a došel pomalu ke svému příteli.
“Co by chtěl Solomon v Eriellu?” skoro to na něj zavrčel.
“Lia je již třetí nováček bez odhlašovacího náramku, na kterého jsme narazili.” odpověděl Kain s naprostým klidem. Třetí? Takže nejsem jediná vadná. Nechala jsem zmizet meč a došla k nim.
“A kde ti dva jsou?” moje otázka hnědovlasého rytíře mírně zaskočila. Chvíli nad odpovědí zvažoval, než něco řekl.
“Oba se vydali prozkoumávat Edrest, nevím kde přesně jsou.”
“Ale proč by někdo přiměl hráče vstoupit do hry bez jejich souhlasu?” chtěl vědět Dean.
“To chceme zjistit v Eriellu.” Kain pohledem přešel ke mě, “Snad nebude vadit naše společnost na vaší cestě.” mluvil i k Miriel, která poletovala ve vzduchu přede mnou.
“Ne,” kvikly jsme s Miriel zaráz.
“Pak počítejte i se mnou.” přidal se Dean. To bude cesta, tři kluci, víla, já a Blue. Tři z nich se navíc budou určitě hádat nebo po sobě házet blesky. Ale co s tím zmůžu? Pochybuji, že moje slova by něco změnila a navíc to může být i zajímavé zpestření cesty. A kdoví, co za monstra na nás ještě čeká. Určitě už nebudou pouze do 5 levlu.
“No fajn, pokud potkáte Blue, vyřiďte ji, že bych zítra ráda vyrazila.” odmávla jsem to a otočila se k odchodu. “Miriel, pamatuješ si cestu zpátky na pokoj?”
“Jasně!” křikla vesele. Na ten zítřek si raději pořádně odpočinu, možná bychom cestou mohly skočit ještě pro něco k jídlu. Z toho cvičení jednomu vyhládne. Ignorujíc Deana s Kainem jsem prošla dřevěnými dveřmi do chodby, která nabízela útěchu klidu a ticha, co rušily pouze tiché krůčky hmyzu.

(Tak jak se vám líbila kapitola??? Už brzy zase vyrazí na cestu, i se Solomonem a Kainem. A taktéž se můžete těšit na novou postavu, hráčku z Japonska^^
Určitě se podívejte na můj společný profil s Tamarasir; najdete ho zde: Chanristas.
Děkuji všem za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)