Edrest: Začátek Hry✔

44.Kapitola

Hluk boje mě donutil otevřít oči, řinčení mečů, výkřiky a bzučení elektrické magie. A to vše umlklo, když se přede mnou objevila znovu ta hrozná scéna. Těžká nebesa byla zbarvena popelem, který halil snad polovinu bojiště jakoby někdo použil velmi mocné ohnivé kouzlo a vše v dosahu spálil. Dokonce i pár kousků zbroje bylo lehce roztaveno, ale žádná těla v nich již nebyla. Tohle bylo trochu jiné, než ten předchozí sen. Navíc ten smrad, pach spáleného masa, který mne dráždil v nose a můj žaludek pomalu začal stávkovat.
Tohle bylo snad úplně jiné bojiště, než to předešlé nebo možná jen jiná část, protože v tom minulém snu jsem šla docela dosti dlouho. Ale i tak mi tu chyběla ta mlha a hlavně mrtvá těla, ne že bych nějakou mrtvolu chtěla vážně vidět. Vlastně jsem ráda, že toho budu teď ušetřena, jen to bylo divné. A navíc mě nepřestal pronásledovat ten divný pocit… jakoby se mělo stát něco opravdu moc zlého.
Ze zamyšlení mě vytrhl něčí křik. Že by to někdo přežil? Bez rozmýšlení jsem se rozběhla směrem odkud ten křik přišel a přitom trochu neohrabaně zakopávala o zbraně či zdroj ležící na zemi a všude kolem sebe vířila prach. Co záleží na tom, že tohle je jenom sen. Jestli někdo přežil měla bych mu pomoci, pokud můžu. Vždyť by ten sen nemusel skončit tak špat… ně…
Mým očím se naskytl opravdu smutný pohled na bohyni Anelis sedící v prachu, jak se slzami v očích objímá bezvládné tělíčko s dlouhými světle levandulovými vlásky celými od krve. Auris.
“To už by stačilo… Ne?!” křikla a uslzený pohled upřela na postavu před ní, které jsem si do teď nevšimla. Kousek od bohyně stál muž v bílé roztrhané košili, kožených kalhotách a vysokých botách a to vše od krve. Černé havraní vlasy mu trčely do všech stran a jeho zářivě modré duhovky se s šíleným uspokojením upínaly na zlomenou bohyni. Modrá v záplavě temnoty jeho bělma působila opravdu děsivě, ale zároveň povědomě… jako bych ho už někde viděla, ale to přece není možné. Na někoho takového se přeci nedá zapomenout.
Místo odpovědi z jeho hrdla vyšel odporný smích, který přešel snad v hysterický nebo šílený, moc rozdílů v tom nevidím. Navíc pozvedl ruku s mečem a… chystal se ukončit i život bohyně.
Okamžitě jsem ji chtěla pomoci, zachránit ji, aby tenhle sen skončil alespoň trochu dobře, ale něčí dlouhé smrtelně bledě ruce mě pevně objaly a nepustily.
“Jen se dívej. Stejně jsi pro ně pouhý vzduch, nic bys nezmohla.” ten hlas, který mě lechtal na zátylku. Těžko poznat jestli patří ženě nebo muži, kůže bílá jak křída a ledová jako kus ledu, co má zřejmě místo srdce. “Dlouho jsme se neviděly, co Lio?” Obešla mě a její tvář zdobil zlomyslný úsměv. Černé oči bez bělma, dlouhé černé vlasy… Eyvie.
“Ty…?” polkla jsem při vzpomínce na naše první setkání. Málem mne zabila a teď je v mém snu. Jak je tohle možné? Její úsměv se ještě rozšířil, když viděla, jak mi ruka mimoděk vyletěla ke krku.
“Ano, Já!” ale hned byla její tvář stažena do odporné šílené grimasy. “Vrať mi to! Vrať, ty jedna podvodnice!!” vrhla se na mě. Hubené prsty s dlouhými nehty mi hned zaryla do krku a pořád křičela, abych ji něco vrátila. Ale já vůbec nemám ponětí o čem to mluví.
Cítila jsem jak mi její nehty drásají kůži až do krve, jejíž horká skutečnost mne děsila víc, než její šílenost. Bez rozmyšlení jsem použila svoji magii, abych ji od sebe odstrčila. Stačil jeden záblesk a ona lehce oslepena nedobrovolně ustoupila, ale to jí ještě víc naštvalo.
“Zemři! Už konečně chcípni!!” zakřičela a znovu se na mne vrhla tentokrát v jejich rukou vznikly dlouhé černé nože. Potřebuji se nutně probudit, no tak vstávej! Vstávej nebo umřeš ve snu a to přeci… to přeci není možné, že ne? Ne doopravdy…

“-o. Lio? Jsi v pořádku? Zase se ti zdá nějaká noční můra. No tak, probuď se.” mluvil na mě někdo mile a třásl mými rameny. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila uklidňující temnotu Deanových obsidiánových očí. Možná je to divný, ale teď jsem nesmírně ráda, že jeho oči mají bělmo a nejraději bych ho objala za to že mne probudil. “Jsi v pořádku?” zopakoval svoji otázku a mne až teď došlo, že brečím. Slzy velké jak hrachy se mi kutálely po tvářích a nechtěly ustat, navíc můj krk byl v jednom ohni. Rychle jsem si ho ohmatala a prsty si tak nechtíc strhla čerstvé strupy…
Takže to asi tak úplně sen nebyl. Krvavé prsty a šrámy na krku jsou toho jasným důkazem. Ale jestli to byla skutečnost, tak… kde je? Kde je Eyvie?! A proč chce, abych zemřela? Vždyť jsem ji nic neudělala, ani ji neznám. Tak PROČ?! Položila jsem si hlavu do dlaní a nechala slzy téct.
“Ah,” uslyšela jsem Deanův povzdech a pak i jeho teplé objetí. Sevřel mě ve svém náručí jako nějaký vzácný poklad a já se s vděkem opřela o jeho širokou hruď. “Byl to jen zlý sen.” šeptl. Jen sen? Jenom sen? Ne, bylo to tak skutečné. Zapřela jsem se dlaněmi o jeho hruď a trochu ho od sebe odstrčila, abych mu mohla pohlédnout pevně do očí.
“To nebyl pouhý sen, alespoň ne úplně!” přes slzy jsem viděla trochu rozmazaně, ale určitě se zatvářil dosti ustaraně. Nebo se mi to jen zdálo?
“A co tě k tomu vede?” zeptal se trpělivě.
“Eyvie! Ona… ona mě chtěla zabít, stejně jako předtím!” řekla jsem trochu hlasitěji, než jsem chtěla a Dean mě hned začal klidnit, ať neprobudíme ostatní. Miriel se pouze zavrtěla a pokračovala dál v nerušeném spánku, jinak na můj zvýšený hlas nikdo nereagoval. Tedy krom Korise, který seděl opřený o kmen stromu a hlídal oheň. Věnoval mi jeden zvědavý pohled, ale hned si raději hleděl svého.
“Jak to myslíš, ‘stejně jako předtím?’ A kdo je Eyvie?” Dean mne chytil pevně za ramena. Teď už starost zněla i z jeho hlasu.
“Tehdy na bojišti u Trostu. Myslela jsem, že to byl sen, ale…” chytila jsem se za krk. Tohle bylo až příliš skutečné, někdo mně chtěl… chce zabít!

(Ehm... doufám, že mě teď někdo z vás nebude chtít zabít... Ale určitě se tešte na pokračování rozhovoru Lii a Deana. A kdo by chtěl utěšit od Deana po zlém snu???
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)