Edrest: Začátek Hry✔

12.Kapitola

Možná za to mohlo vyčerpání z toho kouzla. Jinak si takový divný sen neumím vysvětlit a ani, že jsem spala tak dlouho. Vstala jsem a pomalým krokem došla do kuchyně, kde u stolu už seděla Blue s rozespalou Miriel, jenž si k sobě tiskla malý polštářek a zívala. A na stole stály kouřící misky plné ovesné kaše s ovocem. Neuvěřitelné jak může něco tak obyčejného, vonět tak lákavě. Sedla jsem si a hned začala jíst.
"Jak ses vyspala?" věnovala mi široký úsměv Blue a já ji ho oplatila nevrlým zamručením. "Zřejmě špatně." podotkla zaraženě.
"Jen jsem měla vážně divný sen, zlý sen." řekla jsem s těžkým povzdechem a na lžíci nabrala co nejvíc ovoce, které svou sladkostí zahánělo všechny neduhy.
"Tak to chápu." hlesla a pokračovala zamyšleně v jídle.
"Já měla taky zlý sen!" vyhrkla Miriel lehce naštvaně a znovu zívla, "V tom snu mě honila Mindie s těmi svými blesky." očima nevraživě probodávala jmenovanou, která v klidu jedla svoji porci kaše. Nevěnovala jí žádnou pozornost, naprosto a přímo dokonale ji ignorovala. A Miriel se mohla zbláznit vzteky.
"A o čem se ti zdálo, Lio?" byla zvědavá Mindie. Její fialové oči mne propalovaly zkoumavým pohledem, který už nebyl tolik nepříjemný jako zpočátku. A nebyla jediná, kdo byl zvědavý na mojí odpověď. Jenže, co bych jim tak měla odpovědět? Že mě ve snu navštívila bohyně, a pak jsem spadla do nějaké děsivé temnoty? Není moc lidí, kteří by o tomhle mluvili a já patřím mezi mě. Stejně to byl jen hloupý sen, nic víc. Spolkla jsem sousto a opřela si hlavu o ruku, jakože marně přemýšlím, o čem se mi to vlastně zdálo (jsem hrozná, já vím).
"Už ani nevím." malá lež přece ještě nikoho nezabila, ne? Hlavně ne tahle nevinná. A ony to přijaly, nevyptávaly se dál. Jen chápavě pokývaly hlavami a dál jedly.
Dřív, než jsem si to uvědomila, tak jsme balily jídlo a další nezbytnosti na cestu. Jako například pár obvazů, léčivé mastě a měšec přeplněný kony. Víceméně stříbrnými a bronzovými kony, ale Mindie je nacpala i mě, že prý se budou hodit. Našla mi dokonce i nějaký starší vak, do kterého jsem hodila pečivo a džem, co mi dala. A samozřejmě taky měch na vodu, který byl větší, aby do něj vešly dva litry tekutin (kdo říká, že to musí být voda?), takže jsem si ho nemohla přidělat k pasu. Tak putoval do vaku spolu s ostatními věcmi, ten jsem svázala dlouhými šňůrkami, z kterých šlo jednoduše vytvořit něco jako poutka a vualá, můžu si to hodit přes ramena.
Blue do svého batohu naházela skoro ty samé věci, jen přidala sušené bylinky a maso. Miriel celou dobu jen rozespale seděla na stole s polštářkem v ruku a klimbala, dokud jsem do ní lehce nešťouchla s tím, že může klidně spát ve vaku, ale je čas vyrazit, ať na nás Dean moc dlouho nečeká. Při zmínce jeho jména se celá načepýřila a hned byla naprosto vzhůru. Polštář zmizel a malá víla mi najednou pohodlně seděla na rameni se záškodnickým výrazem ve tváři. Už teď toho kluka lituju. Budou to dlouhé tři dny.
"Tak můžeme vyrazit?" tahle také otázka byla sice zbytečná, ale Blue ji stejně položila. Celá nedočkavá nového dobrodružství kontrolovala jestli má vše a zkontrolovala i mě, než vyšla jako první ze dveří.
"Myslím, že jo." řekla se smíchem Mindie, která nás doprovodila až na prašnou cestu před jejím domem, kde jsme se rozloučily. Na jednu stranu by mi nevadilo tu strávit ještě jeden den, ale co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, že? Navíc na nás už Dean čekal na mostě. Bylo by trošičku neslušné teď obrátit o 180 stupňů.
"Tak pojď!" popohnala mě Blue, která šla vpředu s batohem na zádech. S těžkým povzdechem jsem (znovu) vyšla vstříc svoji cestě a nechtěnému dobrodružství. A nechala za sebou nejen Mindiin dům, ale i ten divný sen, bohyni a svůj zdravý rozum.
Dean nám jen pokynul v pozdrav a prostě jsme pokračovali dál. Tou známou dlouhou cestou až k Vlčímu průsmyku. A zase byl cestou až neobvyklý klid, dokonce ani Miriel nepromluvila, za což jsem byla ráda. Ještě, aby se začala hádat s Deanem. Možná díky tomu ta cesta trvala kratší dobu. Nemluvě o tom, že nás vedla Blue, která se tu vyzná mnohem líp. Znovu jsem viděla mlhu, která vše pohlcovala, potůček čiré vody i lesy, které se táhly přes hornaté Údolí zatracených. Zajímalo by mě proč tomu tak říkají. No, možná to brzo zjistím. Zastavili jsme se na tom samém místě, na kterém jsem poprvé spatřila Edrest.
"Tak, teď máš poslední možnost se otočit a vrátit zpět k té kněžce, protože jak vstoupíme na území Vlčího průsmyku, tak už to nepůjde." z Deanových slov mi naskočila husí kůže, ale vracet jsem se nehodlala. První krok byl ale přesto váhavý, druhý už trochu více odhodlanější a třetí a ty další vedly mé nohy přímo za mým osudem. Přímo do náruče šedé mlhy, do hlubin tajemného Vlčího průsmyku.
"Jsi si jistá?" zašeptala mi vystrašeně do ucha Miriel. Pohlédla jsem do jejich růžových kukadel.
"Ano, jsem."
"Dobrá," hlesla po chvilce už o něco odvážněji. Na druhé rameno mi dopadla čísi ruka, ohlédla jsem se a spatřila Blue.
"Neboj, nejsi tady sama." řekla povzbudivě.
"A navíc z druhé strany to hlídají rytíři z Trostu." dodal Dean nevzrušeně, čímž si vysloužil Mirielin zlobný pohled.
"Tos nemohl říct dřív?!" okřikla ho. A už je to tu, budou se hádat. Já věděla, že ten klid nemůže vydržet věčně.
"Myslel jsem, že tohle by víla jako ty měla vědět." rýpnul si do ní. Nafoukla tváře zlostí a s 'tss' od něj uraženě odvrátila hlavu.
"S takovým troubou jako jsi ty, se nebudu bavit." zabreptala tiše, ale i tak ji mohl zřetelně slyšet (šel totiž přímo vedle mne, na straně, kde seděla Miriel).
"Cos to řekla?!" vyjel po ní. To nám to hezky začíná a Blue se jen pobaveně usmívá. Taky jí neřvou rovnou do ucha. A tohle budu muset poslouchat celé tři dny cesty.

(A zase se hádají... co k tomu dodat??? Proč si myslíte, že jsou ti dva na kordy??? A proč Vlčímu průsmyku říká Údolí zatracených???
Děkuji za vaše komentáře i vote /\___/\

Vaše Sayu-chan)