Edrest: Začátek Hry✔

47.Kapitola

Pan Blovick po nás opravdu nechtěl žádné kony, jen naší přítomnost při večerních a ranních modlitbách, což byla maličkost, i když se to protáhlo na celou hodinu.
Vyjížděli jsme z jejich vesnice s plnou parádou, vyprovodili nás snad úplně všichni vesničané. Zřejmě neměli, co jiného na práci. Navíc mě stále otravovali s otázkami okolo Luny a mého vzhledu. Ani jsem nestačila odpovídat, což bylo možná dobře.
“Uf, konečně trocha ticha.” oddechla si Blue, když jsme byly z asi míli od vesnice.
“Myslíte, že vážně jejich kněz mluvil s mojí babičkou?” byla zvědavá Auris a přitom se vykláněla z vozu, aby viděla na seskupený dav, který jen velmi pomalu řídil.
“O tom dosti pochybuju.” hlesla jsem.
Před námi se mezi zelenými kopci rýsoval slonovinově bílý zámek, jehož dvě věže dohlížely na poklid hlavního města, které bylo každou chvíli vidět víc a víc. Dlouhé šedé zdi, tmavé střechy domů i křišťálová kopule odrážející sluneční svit. Musím uznat, že i na tu dálku několika hodin jízdy vypadal Eriell překrásně. Jeho velikosti ani jednoduché kráse by se nevyrovnalo snad žádné město, které znám osobně nebo jen z fotek.
Město stálo na menším kopci se zámkem uprostřed jako strážnou věží, v naprostém bezpečí jistě křivolakých uliček, které v takových velkých městech bývají. Na severní hranici jeho hradby svíral v objetí hustý les a dál pak už jen široké pastviny, pole a kousek na západ od Eriellu byly ohrady s pasoucím se dobytkem, který na tu dálku vypadal vcelku normálně.
Kochala jsem se výhledem, zatímco rozhovor Miriel, Blue a Auris šel naprosto mimo mě. Vím jen, že dál probíraly tu vesnici, v které jsme přenocovali. A možná bylo dobře, že mě učaroval pohled na hlavní město Edrestu, protože jinak bych si té podivné změny asi nevšimla.
Zářící slunce, které už mělo pomalu polovinu cesty po nebi za sebou, přikryly těžké temné mraky a zabránily mu tak nás dál doprovázet. Což by samo o sobě divné nebylo, nebýt modrého záblesku v dáli a tichého hromu, které se dál opakovali a byly stále blíž. A ty hromy přicházely navíc z dvou stran, ne jen ze serveru, ale i z jihu. Otočila jsem se a spatřila další modré záblesky a tentokrát už jsem nebyla jediná, kdo si toho všiml.
“Co to sa-  ...u všech všudy je?” Blue chtěla zaklít, ale jediný pohled na Auris ji stačil k tomu, aby si to hned rozmyslela.
“To asi nebude obyčejná bouřka, co?” byla to sice hloupá otázka, ale přesto jsem se zeptala.
“To rozhodně ne, vypadá to spíš na bouřku magického původu.” Miriel popoletěla a dosedla na velkou truhlu za námi. Magická bouřka, kdo by tušil, že zažiju i něco takového.
“Měli bychom přidat-desu,” Miho jediným švihem opratí donutila poocresy zrychlit až jsme jely těsně za Deanem a Korisem, než i oni přidali a dohnali Carlose.
Před námi se už pomalu začaly rýsovat šedé hradby s širokou bránou z masivního dřeva, které byly pro naší smůlu zavřené, ale Carlos vyrazil vpřed rychleji, než my všichni. Snad aby stráži u brány ohlásil náš příjezd a oni nám bránu otevřeli.
Zatímco my poskakovaly po hrbolaté cestě za ním o něco pomaleji, jinak by se vůz rozpadl. Už tak jsem pro jistotu chytila Miriel i Auris, aby někde náhodou nevypadly a pevně se přitom držela lavice, na které jsme seděly i Blue zarývala nehty do dřeva.
Když najednou do země kousek od nás udeřil první oslepující modrý blesk a proměnil kus zelené půdy v šedivý popel bez zápachu. A po něm následovali další a další a jeden z těch blesků udeřil i do Carlose před námi. Byl už skoro u brány a… a ve vteřině z něj zbyla pouhá hromádka popela, který odvál vítr.
Ale ten pohled a jeho výkřik plný bolesti… nedokázala jsem odtrhnout pohled. A zrovna v ten moment jeden modrý blesk sjel z oblohy dolů přímo na náš vůz.
Čas jakoby se zpomalil, viděla jsem odlétat velké kusy ohořelého dřeva i Blue v rychlosti tvořící bariéru. Nebýt jí, tak už jsme dávno prachem a mě najednou došlo, jak je život křehký. I když jsme ve hře a ta by nás jistě brzo vrátila do děje…
Život máš pouze jeden a ten je velice cenný, tak si ho važ… ozvala se v mojí mysli slova bohyně Luny, když jsem přitáhla Auris blíž do své náruče a tvrdě dopadla na zem, což mi na malou chvíli vyrazilo dech. Až teď mi došlo, co asi myslela těmi slovy o našem křehkém těle a životě. Až teď jsem pochopila v jak vážně situaci se nacházíme.
Rozkašlala jsem se ve snaze dostat do plic alespoň trochu kyslíku i s trochou prachu, který mi podráždil krk. Každý pohyb mi způsoboval bolest a navíc mě k zemi tlačila váha Auris, která stejně jak já kašlala, ale jen díky tomu prachu. Jinak se mi zdálo, že je v pořádku až na malou ranku na čele.
“Kuck… žijete?! Kuck…” křikla Blue a zároveň se snažila potlačit kašel.
“Kdo… kuck, potřebuje pomoc-desu?!” poznala se hned po ní Miho. Zdá se že jsou v pořádku, ale kde je Miriel. Pomalu, s obtížemi jsem se posadila a sundala ze sebe Auris, hned se dýchalo líp a i prach se začal pomalu usazovat.
“Miriel,... kuck…?” zavolala jsem trochu přiškrceným hlasem.
“Jsem tady!” vykřikla a vyletěla z náruče princezny přímo ke mě a objala mi tvář. Brečela. Cítila jsem její mokrou tvář na své a málem nechala i vlastní slzy téct. Málem. Kdyby nebylo toho nelidského řvu, který se mi zařezal do kostí.
“Lio, Auris! Jste v pořádku-desu?” přispěchala k nám Miho a za ní i Blue. Jen jsem na její otázku přikývla, i když mě děsně bolela záda.
“M-myslím, že ano. Co se stalo? A co to bylo za řev?” ptala se vyděšeně Auris. Blue k ní hned přispěchala, objala ji a začala utěšovat.
“Zoreti… desu…” hlesla pomalu Miho s pohledem upřeným za moje záda, když už skoro všechen prach klesl k zemi. Otočila jsem se a poměrně dosti rychle toho litovala. Byly jsme doslova v obklíčení temných stvoření s dvěma, třema i čtyřma hlavama, kterým z otevřených tlam odkapávaly temné zelené sliny...

(Tak a teď to začne být trochu dramatické... další kapitola bude až v úterý, protože je toho hodně... a trochu nestíhám.
Každopádně děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)