Edrest: Začátek Hry✔

14.Kapitola

"Co?" Miriel nechápavě popolétla blíž ke mě a pohledem přitom zkoumala okolí.
"Jak moc dobré je tvoje noční vidění?" zeptal se Dean, který byl připraven kdykoliv tasit svůj meč.
"Ve tmě vidím stejně dobře, jako v noci." dívka sebou při mých slovech cukla a lehce ustoupila do stínu křoví a stromů. Nevím, jestli mě slyšela či ji prostě polekalo kolik pozornosti najednou měla, protože Blue s Deanem sledovali můj pohled a teď slepě zírali do temnoty okraje lesa.
"Takže čich, teď zrak. Navíc na měsíčním světle záříš jako světluška. Zítra spolu začneme cvičit magii, ale teď mi řekni, co přesně vidíš."
"Malou holku bílou jak smrt s rudýma očima." z mého popisu nebyla Blue nijak potěšena.
"To je jedna ze Zatracených duší, které obývají zdejší lesy. Jsou to krvelačné nestvůry, které svoje oběti požírají zaživa. Ale naštěstí se bojí světla." zkontrolovala kolik máme dřeva.
"Pak se budeme střídat v hlídkování. Já půjdu první, vy běžte spát a-" začal Dean, ale přerušila jsem ho.
"Pak mne vzbuď, beru si druhou hlídku." nikdy bych nevěřila, že něco takového řeknu. Úplně jako z nějaké napínavé fantasy knihy. Oh, vlastně bych mohla zkusit využít svoje znalosti z knih, když už nic jiného. I když nevím, jak moc mi to pomůže.
"Dobře, tak já půjdu třetí." souhlasila Blue a ulehla k spánku, "Dobrou." S Deanem jsme ji taky popřáli 'dobrou' a já ji napodobila, seč spát se mi moc nechtělo. Zato Miriel to hned zalomila a teď hlasitě pochupkávala. Takže usnout bylo hodně těžké.
A do toho ještě ten fakt, že nás někdo sleduje. Kdo by spal? Co kdyby měsíc zahalily mraky a oheň zhasl? Pak by na nás mohli zaútočit a my bychom skončili jako jejich večeře. Z té představy se mi udělalo špatně. Být pojídán zaživa, to musí být hrozné. Otočila jsem se na záda, dala si rukou přes oči a v duchu si zanadávala za takové morbidní myšlenky.
"Neboj, já vás ohlídám. Slibuji, že se po dobu mojí hlídky nikomu nic nestane." řekl Dean konejšivě. Pohledem jsem zabloudila k jeho vážné tváři, kterou jemně hladilo světlo ohně. Nevypadal zrovna jak princ z pohádky a ani se tak nechoval, ale i přesto mne jeho slova uklidnila. "A teď se trochu vyspi." pousmál se na mě. Sice jen mírně zvedl koutky úst a hned byl zase vážný, jenže tentokrát jsem si byla jistá, že se usmál. Srdce mi bilo o něco víc a s úsměvem na rtech jsem podlehla temné náruči spánku.

Obalil mě chlad a pach smrti. Otevřela jsem oči a spatřila nad sebou šedou oblohu, která bránila slunci ve výhledu na pláň. Pláň? Jak vím, že se nacházím na pláni? Prudce jsem se posadila a rozhlédla. Krev, kusy těl či celé mrtvoly, z kterých odtrhávaly kousky masa velké černé vrány. Můj žaludek zaprotestoval a já měla pocit, že vrhnu, ale přesto jsem se zvedla na roztřesené nohy a vykročila bojištěm, nad kterým se začala snášet mlha.
Žádná tvář mi nebyla povědomá, teda pokud mrtvola měla obličej. Jasně modré oči jednoho mladíka upřeně sledovaly depresivní nebe nad sebou a jeho blond vlasy hýzdila zaschlá krev. Nebýt jeho vyhaslého pohledu a díře ve zdroji na jeho hrudi, z které čouhal kus zlomeného meče, byl by přesně můj typ. Ale jako všichni ostatní byl mrtvý.
Pokračovala jsem dál, překračovala mrtvoly a děsila vrány či jiné mrchožrouty. Potkávala další neznámé tváře a snažila se ovládnout žaludek, který odmítal poslušnost. Ten pach byl nesnesitelný, takže se mu nedivím. Některé mrtvoly už začaly tlít, rozpadat se. I vrány je oblétávaly velkým obloukem, jen já šla skrz již zahnívající kusy mrtvých těl. Něco mne lákalo dál. Zlá předtucha? Možná. Určitě to nemohlo být nic hezkého. Ne zde, na téhle pláni, kde zřejmě proběhl nějaký velký boj.
A pak jsem spatřila drobná potrhaná vílí křídla a blond vlasy celé od krve vlající v slabém vánku. Ležela na břiše s hlavou zabořenou v Mindiině hrudi, která ji ještě jednou ruku svírala, jakoby se jí snažila zachránit. Její dlouhé vlasy byly zkrácené, ale přesto jsem ji poznala. Rozbité brýle, vyhaslý pohled fialových očí a její kněžské roucho mě nenechalo na pochybách. Tělo měla podivně pokroucené, hlavu v nepřirozeném úhlu s očima upřenýma na něco v dáli. Vnitřnosti se mi sevřely hrůzou. Zvedla jsem pohled a přidušeně vykřikla, nohy mi vypověděly službu a tak jsem tvrdě dopadla na zadek. Blue, Dean oba dva mrtví s rozpáranými břichy vystavenými k hodování pro odporné temné stvůry, které se nikam nehnaly a pomalu vykračovaly k prostřenému stolu. Dlouhé drápy zasekávaly do mrtvol kolem nich, ignorujíc vrány si vybírali koho sní.
Chtěla jsem utéct, ale cosi ledového mě popadlo za zápěstí a kotníky. Černá, slizká temnota, která mě začala vtahovat do sebe. Začala jsem křičet, tak hlasitě jak jen to šlo, ale nikdo mi nepřišel na pomoc. Jakby tak mohl,, všichni byli mrtví a teď přišla řada i na mě...

"Lio! Lio!" Deanův hlas mě zachránil ze spárů noční můry, a když jsem otevřela oči a střetla se s jeho pohledem... neviděla jsem nic jiného, než jeho mrtvolu, což už můj žaludek nevydržel. Vyvrhla jsem vše, co v něm bylo. Dean mě přitom hladil po zádech a pomáhal mi držet vlasy. A stále šeptal uklidňující slova.
Pak jsem se schoulila s pláčem v jeho teplém náruči a nechala se jím konejšit. Tichý tlukot srdce, důkaz života a toho, že to byl pouze zlý sen. Velmi živý zlý sen. Toto jsem si opakovala s rukou na jeho hrudi.
"To musel být opravdu hrozný sen." řekl tiše do mých vlasů. Můj vzlykot mu musel být dostatečnou odpovědí. Pevněji stiskl moje rameno. "Když jsem zde byl první den, můj průvodce mě nevaroval včas a já skončil v díře. Ta potvota vílí se mi jen smála místo toho, aby mi pomohla a tak jsem v té díře strávil svoji první noc. Uprostřed divočiny, bez jídla či pití. Až ráno mě zachránila dobrá duše. Tedy spíše někdo, koho teď zrovna nemusím." Musela jsem se té historce zasmát.
"To trochu vysvětluje proč jste s Miriel na kordy." teď už mi tekly i slzy smíchu. Natáhl ruku a bříšky prstů je setřel. Utichla jsem a zmateně zamrkala.
"Trochu," zopakoval po mě tiše, než mě pustil a vrátil se na své místo u ohně. Bylo od něj hezké, že mi řekl něco tak osobního, aby mě uklidnil. Rozveselil.
"Ehm, jak... jak dlouho jsi tu?" neubránila jsem se zvědavé otázce. Zvedl hlavu od ohně a dlouze mi pohlédl do očí.
"Už skoro rok."

(Doufám, že vás ten sen moc nevyděsil. S tím blonďáčkem se již brzy setkáme, a ne jen s ním. Přibudou hned dvě postavy^^ Jinak, jak se vám líbila kapitola???
Děkuji za všechny vaše komentáře i vote.

Vaše Sayu-chan)