Edrest: Začátek Hry✔

16.Kapitola

Blue jsem probudila zářivými světélky z mých prstů. Ovládat světlo vycházející ze mě, mi už šlo jednoduše. Nebylo na tom nic těžkého, jen trocha soustředění a Blue otráveně otevřela oči.
"Je čas na střídání stáží." pronesla jsem vesele a foukla do prstů, čímž od nich odlétly jiskřivé částečky. Promnula si oči a zmateně zamrkala.
"To je tvoje magie?"
"Jo, trošku jsem sama cvičila..." pípla jsem tiše. Blue se jemně dotkla jedné světelné koule, která slabě zablikala a odlétla o kus dál.
"Jsi dobrá, tahle se sama naučit používat magii." pochvalně mě poplácala po rameni, "Ale teď si běž lehnout a ještě se trochu prospi, než budeme muset vyrazit na cestu." Její úsměv byl až mateřský, když říkala tahle slova. I přes strach, že se mi bude zdát znovu ten hrozný sen, jsem nemohla nic namítat. Přeci jen i to cvičení vysiluje, takže mě vidina měkkých kožešin připadala lákavá. Jak jsem lehla, tak jsem i usnula. Naštěstí pro mne bezesným spánkem.

Ráno mě vzbudil Mirielin výkřik. Prudce jsem se posadila a otevřela oči v domnění, že se děje něco hrozného. Ale Miriel pouze mlátila Deana do hlavy a nadávala mu do blbců. Zřejmě ji vzbudil a ona si teď na něm vylívá zlost a on ji to nezaujatě trpěl. Síla jejích pěstí asi není nic moc.
"Tolik života po ránu." zasmála se Blue, která mi podávala kousek pečeného masa. Hádám, že Dean už stačil zajít na lov. Vzala jsem si ho a zakousla se do té ještě teplé, křehké a šťavnaté pochoutky. Nevadilo mi ani chybějící koření, ani lehce připečená zadní strana či to, že nevím, z jakého zvířete to maso je. Něco tak dobrého jsem snad v životě nejedla.
"Lio, Lio! Ti dva se proti mě spikli a vzbudili mě nehezkým způsobem." postěžovala si Miriel už u mého ucha. Na to jak je malá, je dosti rychlá.
"Co ti vyvedli?"
"Hodili do vody!" vyhrkla hlasitě s nafouknutými tvářemi. Mokrá se mi nezdála, ale zřejmě si přičarovala fén, usušila se a pak začala s pomstou, která mě vzbudila.
"Nehodili jsme tě do vody, pouze lehce pokropili." opravila ji Blue. Takže ji vzbudila ona a Miriel si šla svou zlost vylít na chudákovi Deanovi, co přišel z lovu. Ale zřejmě neměl chuť na hádky a tak ji nechal, ať si dělá co chce. Mimoděk jsem do vzpomněla na včerejší noc, i to co mi řekl. Jeho vílí průvodce musel být děsný, ani za kamaráda bych ho nechtěla.
"Nechci tě honit Lio, ale čím dřív vyjdeme tím líp." ozvala se Blue vedle mě. Všechno už měla hezky zbaleno a Dean se postaral o oheň. Jedině já ještě jedla a donedávna spala. Snad to nebylo kvůli tomu půlnočnímu tréninku. V rychlosti jsem dojela kousek masa a sesbírala si věci, abych nezdržovala.
"Tak můžeme vyrazit."
"Nemusela jsi tak spěchat." podotkla Blue s úsměvem na tváři.
"Stejně nás čeká celodenní pochod a v noci se taky nezastavíme." dodal Dean.
"Ehm, proč?" zajímalo mě.
"Protože za chvíli vyjdeme z lesa a čekají nás pláně. A ty jsou v noci ještě nebezpečnější, takže bude lepší se na nich moc nezdržovat." vysvětlila Blue. Což znamená mít oči na šťopkách (v mém případě i uši a nos) a dávat pozor na své okolí. Teda pokud to chápu dobře.
Vydali jsme se kolem jezera po lesní cestě, která vážně neměla dlouhého trvání. Blue toho ví podezřele mnoho, že by tudy už někdy šla? Sebejistě vkročila na pláně. Rozlehlé zelené údolí s kamenitými útvary a takřka čistým nebem nad hlavou. Jen pár bílých beránků hladce klouzalo po modré obloze ve své nekonečné pouti za domovem. Asi jako já, když tak vidím, kolik toho dneska budu muset ujít. Ale ti beránci mají jednu velkou výhodu (náhodou ode mne), umějí létat stejně jako Miriel, která mi líně sedí na rameni. Má štěstí, že je tak lehká, jinak bych ji nechala letět vedle sebe.
"Jak ses vyspala?" překvapil mě svoji otázku Dean.
"D-dobře," proč jsem se zadrhla na jednom jediném slovíčku? Před očima mi vytanul obrázek mě a Deana v objetí. Zahořely mi tváře a musela jsem uhnout pohledem, aby neviděl jak se červenám.
"Takže už žádný zlý sen?" ptal se dál. Proč nemůže být zticha?
"Ne, žádný."
"Jaký zlý sen?" chtěla hned vědět Miriel a Blue se taky přidala. Bože, nebo tady asi spíš bohyně, zachaň mě před hordou otázek! Nemám chuť jim o tom vyprávět. Vždyť to byl jen ošklivý sen. Nic víc. Přece není možné, aby se něco takového stalo. Tohle je hra, kde má každý sto životů a pak ho systém vykopne. Takže ten sen se určitě nestane skutečností.
"Byl to jen velmi ošklivý sen, nic víc. Mívám je dost často." odpověděla jsem jim a snažila se ignorovat soucitné pohledy. Naštěstí jim moje odpověď stačila a dál se nevyptávali.
Cesta ubíhala potichu a hlavně pomalu. A dokud bylo světlo tak i v klidu. Jenže den netrvá věčně a měsíc začal přebírat vládu za slunce. Což probralo noční zvěř či co to je. Že všech stran se najednou ozývalo vytí, štěkání, mlaskání a bolestný řev. A to ani nebyla úplná tma. Bezděky jsem začala rozsvěcet světelné koule pomocí kouzla 'Lumine.' Dean je fascinovaně pozoroval a Miriel k nim vzlétla a prstíkem šťouchala do jedné a pak do druhé. Světlo z nich nám krásně osvětlovalo cestu skrz nekončící pláně skrývající mnoha nebezpečí.